„Jsem rád, že jsem vás našel,“ pronesl spíš k sobě než k čekajícímu hloučku, „uděláte všechno, co budu chtít“.
Slovům nikdo nerozuměl, ale na tom nezáleželo. Kromě několika dětí se nikdo nezasmál. Žena přestala žvýkat svoje maso a pozorně se na něj podívala.
Položil si ruku na srdce a pak ji natáhl ke svým novým, skvěle vyzbrojeným lidem.
Takhle to vždycky začíná.

O následujících událostech se mi nepíše zrovna snadno. Když nepočítám facku tomu zmetkovi ve třídě a hod helmou na myslivcův nos – nebýval jsem zrovna fanoušek násilí. Neznal jsem ten pocit v dlani, když oštěp nehodíte, ale zabrzdíte ho o něčí žebra a plíce. Ostří nože jsem používal na krájení cibule a neměl tušení, kam bodnout na lidském krku, aby jeho majitel přestal máchat svou vlastní kudlou a co nejdřív se svalil.

A to jsou víceméně milosrdné úkony v rámci nevyhnutelnosti situace. Dnes už si vzpomínám i na mnohem rafinovanější způsoby, jak dát někomu najevo, že pokračování života není v mém zájmu. Nebo prostě jen v plánu. V náladě, okamžitém záměru.
„Tak v úterý,“ souhlasila tehdy Petra rezignovaným tónem. Bylo zase po mém. Jenže hned po nasládlé vlnce vítězství se mi v mysli rozlila docela jiná šťáva. Napadlo mě, že bychom naše masáže mohli ozvláštnit rezavými řetězy a kusem traverzy na zádech – jak to měla ráda Julie v rámci své touhy po ušpinění se životem. A že bych Petře tou traverzou nakonec rozmlátil hlavu.

Takhle by to s ní dopadlo za starých časů, kdy šedá kůra v mozku ještě čekala na pár kulturně civilizačních spojů. Za tu její scénku s Richardem. Nebyla to snad zrada? Veřejné ponížení? Kastrace? Úplně jasně, nikdo by mi nemohl nic vyčítat. Moje já upletené ze vzpomínek by to považovalo za víceméně přirozenou smrt. Ale dnes? Panebože, tak odporný nápad. Proč vůbec dobré, láskyplné a soucitné části mozku nechají tak primitivně zvrhlé nápady vzniknout? A navíc – je to maminka, prokristapána, co by to udělalo s Jiříkem? A se mnou, během těch patnácti let ve Valdicích?

Z křesla jsem měl výhled do kraje, kafe bylo tak akorát hořké a hluboce černé. A obraz traverzy v mé ruce a Petřiny blonďaté hřívy poznamenané rudými cákanci mě zaměstnávala déle než by měla. Od památné motobouračky v Jeseníkách se mi to děje často, ale když dojde na fantazie o masakrech lidí, s nimiž mám přece jen jakýsi vztah, nepřestává mě to děsit. Julie, otec, pár víceméně neškodných sousedů a teď Petra.

Samozřejmě, byla to jen zuřivá myšlenka daleko od břehu mé současné životní strategie a pohody, ale může se mi vlastně někdo divit? Po všem, na co jsem se musel dívat? Po tom, jak se zbytkem masa v ruce vykročil k cizincům, kteří se pomalu měnili v jeho lidi, ale pak se vrátil na břeh? K malé pláži z bahna smíchaného s pískem?

Tohle byla jeho chvíle. Nikdo ještě neměl čas přemýšlet, Muži, ženy, o dětech nemluvě se na něj dívali s pootevřenou pusou, skutečně i obrazně.
„Pojďte sem,“ oslovil poněkud drze zástup v čele vousatým chlapem s modro hnědýma očima. Pochopili jeho posunek a přiblížili se ke břehu. Někteří chlapi s oštěpy se už ostražitě rozhlíželi, všiml si jejich nedůvěřivých výrazů a zamračených pohledů. Bude muset mluvit jejich jazykem než se někdo z nich vyděsí nějaké své představy a pro jistotu mu propíchne břicho. A protože jejich jazyk neumí, udělá to potichu.

Klekl si na hliněný břeh, našel větvičku vyplavenou na břeh a poprvé a nejspíš i naposled se pokusil napodobit otcovo umění vyjádřit podstatu věci beze slov. Vyryl do měkkého bahna první výjev. Skupina postav s těly z čárek a kolečky místo hlav hází oštěpy na jednu osamělou postavičku.
Podíval se nad sebe, našel v hroznu hlav vousáčovu tvář.
„Já,“ ukázal na osamocenou figuru pod palbou a pak k hrudi, „já“.

Proti slunci se tváře zdály ještě temnější, vypadaly hrozivě, jako duchové ze dna světa. Na chvilku nemohl uvěřit tomu, co se právě děje, jako by odlétl nahoru nad řeku a díval se na sebe z ptačího těla. Lodě, horda cizinců, určených ke strachu nebo zabití, opodál nahá žena, pořád s kusem masa v ruce a puse, tohle se děje jemu? Zrovna jemu? Kdy se události pohnou obvyklým směrem a zase všechno dopadne špatně?
„Já,“ zopakoval hlasitěji, aby zaplašil pochybnosti, „já.“

Předchozí kapitola: Mužská věc 152: Pod horami úsměvů pospává jeskynní svět bestiality

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Hladoví duchové, barmánská chrámová malba, 1906