Po chvíli přísun nových lodí přestal a všichni zaujali svá místa: muži se ženami vpředu, děti za nimi. Prohlížel si jejich těla, tenké končetiny. Připomínali duchy smrti ze dna světa, ale těla se jim leskla vodou a potem. Měli oštěpy jako on. Někteří je nedrželi v pěstech, ale konce zasadili do dlouhých plochých klacků, jako by se napřahovali dlouhou dřevěnou rukou.
Čas zpomalil, nohy mu pod vodou oťukávaly zvědavé ryby, jeden z cizích lovců neměl přední zub; žena s dítětem v náručí při vystupování lodi zakopla a plácla sebou do pobřežního bahna. Nad řekou se přetřepotali dva motýli a dole pod hladinou nežily jen ryby, ale i velcí tvorové se zubatou tlamou, takže dlouhé postávání uprostřed jejich světa by mohlo skončit krvavou skvrnou na hladině.
„Jdeme. Pomalu,“ řekl a udělal první opatrný krok ke břehu. K tomu břehu, kam chtěl a musel dojít, protože na návrat do všeho starého i minulého už bylo pozdě.
Bez šťouchání, tahání za vlasy a v několika případech i očichávání to nešlo. Nazí, bledí a zavalití versus snědí a hubení. Kdo by si nechal ujít trochu popleskávání a prohmatávání? Samozřejmě až po úvodních formalitách.
Když se dobrodili na mělčinu, z povzdálí sledovaní loděmi z protějšího břehu a ukázali těla, chvíli bylo ticho. Jako když z vody vyleze cosi nezdravě bledého, slizkého a odulého a setká se s opravdovými lidmi. A jako když se na březích místo lovců s těžkýma rukama a žen s mocnými zadky zjeví vyhublé sošky z pálené hlíny. Tísnivá chvíle pro všechny, ale pro začínající bohy pomsty navíc nebezpečná.
Ukázal prázdné dlaně, žena pohyb zopakovala. Za zády jim dna lodí zaskřípala o písek, teď byli všichni na jedné straně řeky. Všiml si, jak se několik mužů z hloučku na břehu otočilo a přikrčení zmizeli mezi stromy. Budou se plížit lesem a zkoumat, jestli to není past, jestli někde v roští nečíhá obtloustlá bílá horda naježená oštěpy.
Opatrně, jako po žhavém uhlí, vyšli na břeh. Cizinci na sobě neměli kůže, ale cosi jemnějšího a splývavého. Barevného. S podivnými ozdobami, pestrými kuličkami vpletenými do oblečení u zápěstí a nad pasem. A taky mušle a kůstky, všechno menší a jemnější a propracovanější než jeho lidi, i když žádní „jeho lidi“ neexistovali, pardon, to mi jen tak uklouzlo.
Každopádně tam stál polonahý, jeho žena kompletně naostro a čekali, jestli odněkud přiletí oštěp nebo sekyra. Nebo jestli je svážou a pohrají si s nimi na cizokrajný způsob, o jehož bolestivosti a vynalézavosti se nikomu v tomhle údolí ani nesnilo.
Rozhlédl se po štíhlých figurách, stáli tu už všichni a nakonec jich nebylo tolik, jak se před chvílí zdálo v říčním korytu. Rozhodně míň než těch zmrdů na břehu jezera a to znamenalo výhodu: Budou je potřebovat. Jenže nejdřív se to musejí dozvědět. Takže se nadechl a zkusil to nejjednodušší.
„Já,“ ukázal si doprostřed hrudníku a vyslovil svoje jméno. Jeden z okamžiků zapomenuté historie, kdy se setkávají dva různé lidské prototypy, jenže… Mezi zuby ještě nedocedil poslední slabiku, když se stalo něco, co by se ve slušné společnosti všech napříč věky dít nemělo – pokud vám není pět nebo jste si nepotáhli z jointu. Hubení snědí muži, ženy i jejich potomci vyprskli, podívali se na sebe a začali se smát. Kvílet. Řehtat, postupně i hýkat. Pár se jich zlomilo v pase a někteří ho napodobovali. Ostatní se pak smáli ještě víc a tahle vlna se rychle rozšířila po celém břehu, jako když vodní tříšť vychrstne skalní průrvou do výšky a postupně zmáčí všechny.
Rozhlédl se po rozesmátém a nejspíš i uslzeném zástupu.
Žena se na něj podívala a pokrčila rameny.
On se podíval na ženu a poškrábal se za uchem.
Z přítmí zalesněného břehu svítily zuby a růžové vnitřky ústních dutin. Smějou se jemu, to je jasný, ale kdo se směje, obvykle nezabíjí, aspoň ne hned.
Tak znovu: „Já,“ ukázal si doprostřed hrudníku a zopakoval, jak se jmenuje. Hned po něm si prst mezi prsa zabodla žena.
Samozřejmě, ještě neměli dost – další salva smíchu a další chvíle prodlouženého života. Teď už se ti nejodvážnější osmělili, přišli blíž a kluk s kůstkou v nose napřáhl vyzáblou ruku a zatahal ho vlasy.
Neuhnul a čekal. První dotek přiměl skupinku ztlumit bezstarostné nadšení, ale jen na okamžik, vzápětí ho někdo zezadu štípl do ucha.
„Jau!“ vykřikl spíš překvapením než bolestí a obecenstvo se znovu rozjelo. Postarší žena s rudě pomalovaným obličejem se za všeobecného rozjásaného jekotu přiblížila k ženě a potěžkala jí prso.
Zvědavost zvítězila nad podezřívavostí, aspoň pro tuhle chvíli. Mezi míhajícími se těly si všiml, že pár mužů se vrátilo, nikoho nenašli, žádná past, samozřejmě.
Teď bude muset vydržet přidrzlé prsty a pak se uvidí. Napadlo ho, co by udělali doma v táboře, kdyby chytili osamělého cizince. Nejdřív by si nejspíš taky takhle hráli. A pak?
„Chrrrl,“ ozval se při zvlášť důkladné prohlídce zubů.
„Jau,“ zaslechl ženu obsypanou hroznem vyšetřovatelů obojího pohlaví, včetně dětí. Někdo mu dokonce strčil prst do pupíku a vzápětí mu výhled zaclonila paže a ucítil jemné klepnutí do nosu.
„Nechte toho, vy hovna,“ vykřikl, když mu kdosi vytáhl prsty z pusy.
Věděl, že mu nebudu rozumět, takže může být upřímný a hlavně potřeboval vyzkoušet, jestli kouzlo pořád působí.
Nová salva smíchu. Slyšel, jak žena poslala všechny do hovnivé díry a jak se to taky všem líbilo. Stihla se na něj podívat a zachytit jeho přikývnutí. Každá další chvilka dobrá.
Tak jo, řekl si s cizí rukou šátrající pod kožešinou omotanou kolem pasu.
„Strkejte si ty prsty do vlastních zadků,“ okřikl skupinu největších nadšenců a trochu s sebou trhl, když mu čísi studené prsty stiskly ptáka a zatáhly za něj jako když z teplého břicha zabité kořisti vysoukáváte střeva. Všichni ječeli a dožadovali se své chvilky, měl co dělat, aby se pod tíhou pozornosti nesvalil.
Mě vzpomínka na tenhle prastand-up nerozveseluje, protože samozřejmě vím, co následovalo. Pod vlivem pedagogického působení na základkách, rozšiřující se sbírky válek, anket o nejodpornější, nejbolestivější a nejzbytečnější způsob vraždy – a především na základě průzkumu své vlastní mysli jsem už věděl, že pod horami úsměvů pospává jeskynní svět bestiality.
Předchozí kapitola: Mužská věc 150: Muž a žena uprostřed proudu
Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Wikimedia Commons, Edvard Munch: Sedící nahý muž a žena, 1924
