„Tak jsou tady,“ řekla žena a pevně mu stiskla ruku.
„Jo,“ vydechl s pohledem na rostoucí figury v nízkých loďkách. Už rozeznával tváře mužů a žen, snědší a užší než jeho. Vlasy spletené stejně jako napůl sežraná postava v lese.
Prohlížel si ta štíhlá tmavá těla a jakmile si byl jistý, že ho ti v první řadě lodí uvidí a uslyší – dál už čekat nemohl. Pevně se rozkročil, nadechl – a zařval tak silně, že mu skály vrátily ozvěnu. A než mohla doznít do ticha, zvedl ruku s oštěpem a zamával nad hlavou. Jediná naděje pro něj a jeho ženu. A pro všechny za jeho zády smrt.  

„Tys mě tam normálně nechal! Proč jsi odjel? To si mám teď vzít taxíka až do Berouna? Jak to, že…“
V noci mě probudilo zvonění mobilu a pak se mě snažil doprobrat Petřin hlas. Trochu jsem ztlumil zvuk, aby tolik neřvala, a položil telefon na noční stolek. Pro případ, že by zkusila ještě něco jiného, ale Richard ji nejspíš nechal šňupnout, takže na cokoli kromě útoku měla až moc energie. Vydržel jsem minutu a přepnul telefon na letecký režim. Hodiny v kabině mého nedostupného tryskáče ukazovaly uklidňujících 2.34. Usnul jsem okamžitě.

K snídani jsem si udělal misku müsli v jogurtu a mangovým džusem a posadil se na terasu. Ke kvalitě čokolády bych možná mohl mít výhrady a lyofilizované jahody byly skoro bez chuti, ale chutnalo mi nejlíp za poslední dobu. Bylo mi jako bych uprostřed oceánu přepadl ze své jachty (ještě žádnou nemám) do rozčeřeného moře a pak mě jedna z vln vyhodila zpátky na palubu přímo do křesla z vodovzdorné kůže. Díky, Ritchie, už jsem se začínal topit. V poslední chvíli se ale dostavila tvá vyšňupaná nosní přepážka, přepažila svět na výhry a prohry a dovolila mi vybrat. Mimochodem, lyofilizované borůvky chutnaly mnohem líp než ty jahody, čím to asi je?

Po jídle jsem si uvařil kafe, vrátil se s ním na terasu a dál vychutnával svůj, jak se vyjádřila Petra, „poněkud prázdný život“. Uvelebil jsem se v křesle, zrušil letecký režim a poslouchal hysterické pípání. Na ikonách komunikačních aplikací včetně nepřijatých hovorů překotně uzrávaly hrozny rudých kuliček. Všechno jsem nepřečtené smazal, byla by škoda ničit si vzájemnou úctu jednou nezvládnutou nocí.

Zavolala znovu kolem poledne.
„Haló?“ ohlásil jsem se.
Mlčela. Už vystřízlivěla a nejspíš zažívala trapný pocit známý všem opilcům a hysterkám při vzpomínkách na předchozí záchvaty upřímnosti.
Taky jsem toho neměl moc na srdci, takže jsme mlčeli oba, ale když to trvalo příliš dlouho, musel jsem vyjádřit podstatu našeho vztahu, už z ohleduplnosti a tradice.

„Tak v úterý jako vždycky?“
Vydechla, jako by se jí ulevilo a zároveň se s něčím musela rozloučit – ale možná je to jen moje fantazie.
„Tak v úterý,“ řekla a zavěsila.
Chudák Petra a možná i já. Osud ani povahy nám neumožnily držet se v těžkých chvílích za ruce. Třeba za mokré dlaně na vrcholu všech nejistot uprostřed řeky, která už dávno změnila koryto.

Sotva se jeho hlas odrazil od skal a dozněl, první veslaři se na svých kocábkách napjali jako vyplašení ještěři. Rozhlíželi se po březích a pak si všimli růžové dvojice na tom nejnepravděpodobnějším a nejdrzejším místě. Volali cosi ve své vlastní řeči a začali zuřivě pádlovat k břehům na obou stranách. Svaly se jim leskly na slunci, jako když oheň otcovy hliněné figurky potáhl tvrdou lesklou vrstvou. Takhle z dálky se jim podobaly – jen se s každým záběrem prokreslovaly do podrobností, jaké by nedokázal zachytit ani otec. Při křiku jim z huby svítily bílé zuby a jak u břehu vyskakovali z lodí, spletené vlasy jim po zpocených ramenou poskakovaly jako rozvášnění hádci.

Ujistil se, že ho sleduje dost očí a lehce odhodil oštěp do proudu. Na chvilku zmizel pod hladinou a pak už to nebyl oštěp, jen znamení unášené řekou. Znovu mu stiskla ruku. Teď už nemělo smysl mluvit, všechno řekli, udělali i neudělali. Cizí lidi z člunů slovům rozumět nebudou. Někteří vyběhli na břeh, další je obepluli a naskákali do vody po proudu za jejich zády. Pár jich ve vodě do půlky stehen přidržovalo plavidla, ostatní vytáhli oštěpy a ukazovali na ně špičkami, hladkými na zvěř i zubatými na lov ryb.

A připlouvali další a další. Lodě pro dva, jednoho, i pro skupiny veslařů, přistávali na březích, rozhlíželi se, někteří mizeli v lese. Mohla to být past. Jeden z jejich lidí se už na loď nevrátil. Muž a žena v řece jen tak sami. Muž na ně křičí, vůbec se nesnaží uniknout, řekl bych, že se jim v jejich zcela současných pravěkých mozcích zaměřených na průzkum, podřezávání krků a dobývání nových lovišť rodilo něco jako podezření. Pochybnosti. Úžas. Neklid. A taky zvědavost, co tohle, do nosorožčí řitě, znamená.

Po chvíli přísun nových lodí přestal a všichni zaujali svá místa: muži se ženami vpředu, děti za nimi. Prohlížel si jejich těla, tenké končetiny. Připomínali duchy smrti ze dna světa, ale existovali. Měli oštěpy jako on, někteří je nedrželi v rukách, ale konce zasadili do dlouhých plochých klacků, jako by se chtěli napřáhnout další dřevěnou rukou.

Čas zpomalil, nohy mu pod vodou oťukávaly zvědavé ryby, jeden z cizích lovců neměl přední zub; žena s dítětem v náručí při vystupování z lodi zakopla a plácla sebou do pobřežního bahna. Nad řekou přeletěli dva motýli ve zmateném tanci a dole pod hladinou nežily jen ryby, ale i velcí tvorové se zubatou tlamou, takže dlouhé postávání uprostřed jejich světa by mohlo skončit krvavou skvrnou na hladině.

„Jdeme, pomalu,“ řekl a udělal první opatrný krok ke břehu. K tomu břehu, kam chtěl a musel dojít, protože na návrat do všeho starého i minulého už bylo pozdě.

Předchozí kapitola: Mužská věc 149: Mezi nebem, řekou a peklem

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Unsplash
Ilustrace: Pexels na Pixabay