Takže čtyřicet let, jo? Možná to někomu připadá neuvěřitelné, že hrají už tak dlouho, ale já si náhodou na jejich začátky moc dobře pamatuju, protože mě s nimi pojí jedna osobní vzpomínka. Tu tady dopodrobna popíšu, ale nejdřív chci říct, že Laura a její tygři slaví čtyřicet let, jedou k tomu už od začátku října turné In!Ventura Tour, teď v neděli 1. listopadu vystoupí v Lucerna Music Baru, ale hlavně: Mají venku další – už třinácté – album s názvem MOST! A bacha, je vinylové. Přece už máte taky doma na komodě zase postavený klasický gramofon, ne?
Tak tedy k té mojí osobní vzpomínce: Někdy v roce 1986 vyšel v jakýchsi novinách (moc jich na stáncích nebylo) inzerát, že nějaká vznikající kapela z Mostu hledá hráče na saxofon. V té době jsem se učil na klarinet a veděl jsem, že táta má ze svých studentských dob na půdě saxofon. Vyhrabal jsem ho, očistil, nasadil plátek a – nic. Ani tón. Skočil jsem na kolo, dojel do hudebnin, koupil měkké plátky na saxik, vrátil se a zkusil znovu. Nějaké kočičí zamňoukání z toho vyšlo. Celé odpoledne jsem do toho foukal, než se mi podařilo zahrát Šla nanynka do zelí. Trochu mě mátl prstoklad, byl tu trochu jiný než mém klarinetu, ale kopíroval zobcovou flétnu, takže tohle nebyl ten největší problém. Ten byl v jeho zvuku. Byl to ten nejplechovější zvuk, jaký jsem kdy slyšel, plechový a plochý. Žádná barva, žádná hloubka. Do Mostu jsem nakonec odjel, ale když jsem viděl borce s nableskanejma nástrojema, zbaběle jsem to otočil a zase odfrčel domů do Chomutova. Z mé kariéry v kapele Laura a její tygři nic nebylo, o to víc jsem jim fandil, když se objevili na scéně a raketově zazářili. Měli skvělou muziku, geniální choreografii, vizáž, zpěvačky, prostě všechno.
S Karlem Šůchou jsem se setkal až o nějakých třicet let později – já v roli šéfredaktora Esquiru, on co by realitní makléř a frontman Laury, která stále koncertovala a stále těšila své fanoušky. Párkrát jsem byl protekčně na jeho koncertech, vyfotil jsem se s nejnovější Laurou, ale hlavně vždycky nasával tu neskutečnou energii a vášeň, která z jeho hudby tryská.
Uprostřed řádí stále energický frontman kapely Karel Šůcha. Díky Karle za tvoji Lauru a její tygry!
Jestli vyrazíte na koncert, uslyšíte to nejlepší, co jste mohli od Laury během čtyřiceti let jejich existence slyšet. Uvidíte také všechny, kteří kapelou prošli a hřáli se s ní na výsluní její slávy: Ilona Csáková, Lenka Nová, Martin Pošta, Bohumil Vitásek… Vzpomínáte? Když koncert nestihnete, rozhodně si kupte jejich poslední album MOST! Je v něm trochu nostalgie, protože Karel se tu ohlíží za starými dobrými časy, kdy v Mostě vyrůstal. Osobní vsuvka: věřte mi, že i za dob socialistických, kdy vyrůstal nový Most, protože starý rozstříleli filmaři při natáčení válečných filmů (museli, protože na jeho místě se začalo těžit uhlí), bylo město svým způsobem docela hezké. Dnešní Most je jeden velký jarmark, ale to je jen můj osobní názor, doufám, že mi za něj Karel nevyrazí zuby.
Sám Karel Šůcha ke vzniku alba říká: „Do Mostu jezdívám už jen vzpomínat na své blízké. Při jedné z listopadových návštěv jsem se společně s rodinou zajel podívat i na Jezero Most. Pohled na klidnou hladinu ve mně spustil vzpomínky na zničené město. Byl to silný zážitek a v hlavě se mi začaly objevovat první náznaky budoucích textů o starém Mostě, hornících, duších zemřelých, které se nemohou vrátit do domovů svých…“ Ke spolupráci na novém albu přizval i bývalé členy kapely Ilonu Csákovou a Bohumila Vitáska. „Texty nových písniček jsou hodně osobní, vzpomínka na ztracené město ve mně vyvolává silné pocity. Při skládání písní jsem si čím dál víc uvědomoval, že písničky by měl zpívat někdo s podobnou zkušeností. Ilona s Bohoušem, kteří vyšli ze stejného prostředí, pak byli jasnou volbou. Poslal jsem jim demosnímky a po jejich poslechu mi Ilona napsala: Viděla jsem se opět v Neprakťáku. Stroj času. Tolik emocí po ránu, myslím, že se ti to povedlo. Písnička Jezero Most je dokonalá.“ To album jsem slyšel, je vážně skvělé. Fakt.
Vysvětlivka na závěr: Neprakťák byl proslulý hudební klub v Mostě, kam jezdili i muzikanti nepřátelící se s režimem. Já osobně se tam potkal s geniálním Petrem Kalandrou, hostovalo tam plzeňské divadlo Pod lampou, jezdili tam písničkáři Půta Staněk (Půta teď umřel), prostě ostrůvek svobody v proletářském městě.
Text: Jiří Roth
Foto: archiv skupiny Laura a její tygři
Ikona: Mužská věc
