Vy, kdo ještě čekáte na molech,

vaše loď připluje, ale to už víte dlouho. Otázka zní – co budete dělat do chvíle, než na obzoru uvidíte její temnou příď s vyřezávanou oslepenou Sirénou? Mám na mysli skutečnou příď. Ne jen matnou představu, které máte sklony nevěřit přes miliardy zjevných důkazů. Našel jsem způsob, jak se od ní poučit, jak zrušit tohle čekání už zaživa: Bezstarostně se odpoutat a vyplout na moře ještě dřív, než se objeví. Koneckonců, občas to může být i zábavné. Rozhodně víc než stát v zástupu šedých svrchníků na molu a do poslední chvíle se probírat účty – těmi v penězích, malých zdegenerovaných láskách i mdlých výkonů ducha.

Já sám jsem raději žil co nejzhýraleji. Chtěl jsem dospět k neznámému rozrušením všech smyslů. Je to velká extáze i utrpení, nemůžete mít jedno bez druhého, ale musíte být silní a přetnout lano jednou provždy. Pokud to dokážete, čeká vás fantastická plavba divokými i klidnějšími vodami a uvidíte věci, o nichž většina vyznavačů kultury zaměstnaneckých smluv nedokáže ani snít.

Bezstarostně ale neznamená bezpečně. Moře je větší než klidná zátoka u mola plná odpadků a skvrn od oleje, který do ní vylila maminka, když vám dosmažila rybí prsty. Budete mít strach. Přinejmenším se budete bát, že na vás ostatní budou pohlížet tak jako vy na ně. Já jsem to nakonec neměl tak těžké – s bigotní matkou za zády a jejími pitomými představami o životě se tohle lano nepřetínalo tak těžce.

Věřil jsem v peklo, protože jsem se v něm nacházel. Nejen tehdy na lyceu v Charleville, v tom nejidiotštějším z maloměst, v němž mi snad částečně porozuměl alespoň učitel mateřštiny. Právě řeč jsem zpočátku zapřáhl před svůj opilý koráb a nechal ji nadouvat plachty utkané z šílených barev deliria a naprostého opovržení morálkou. Absint, hašiš, alkohol! Morálka je koneckonců jen slabostí mozku, stejně jako činnost není životem, jen proplýtváváním sil. Nakonec mě – bylo mi sotva dvacet – znudila i poezie a byl bych s ní skoncoval úplně, připravený zničit všechno, co jsem napsal, kdyby mě můj plešatý milenec Verlaine, moje tygří hračka, nepostřelil a taky si to poctivě neodseděl.

Experimentoval jsem se vším, co mělo potenciál drásat, hrál si se ženami, aniž jsem si dělal starosti s jejich životodárnými hlasy, které tolik mužů nakonec proklejí a nechají je čekat na molu jako blby, s kufříkem a rozžmoulaným palubním lístkem. Láska neexistuje, je třeba ji znovu vynalézt. Raději jsem souložil s poezií, chránila mě před úklady zvyku, ale nakonec jsem ji opustil a snažil se najít vytržení ve skutečném životě. Ostatně tady bychom se mohli potkat s vašimi možnostmi, protože ne každý ve vaší době má chuť, trpělivost a sílu v opojení chrlit obrazy – a ti, kdo to zkusí, obvykle skončí jako maskoti své tržní popularity.

Vykašlal jsem se na to a přestal vkládat mezi sebe a dobrodružství života papíry. Svoboda, nádherná, hořká, odporná svoboda. Přestal jsem promarňovat život svou přecitlivělostí. Dovedl jsem slova na hranici jejich možností, do šíleného výkrutu a nezbývalo mi než od toho všeho utéct. Místo salonního předčítání básní, toho mrtvého pozůstatku obraznosti dobrého pro životní impotenty, žil jsem vprostřed svých představ, reálných jako hrnek mléka, chleba s máslem nebo ručnice, ze které někdo právě vystřelil – a mohl se jich dotýkat všemi smysly. Vstoupil jsem i do armády. Ostatně jak se vyjádřil jeden z mých melancholických dědiců, Leonard Cohen – skutečný muž musí milovat armádu nebo církev. Já sutany nenáviděl od dětství, nikdy jsem nebyl křesťan. Pocházím z kmene, který zpíval na mučidlech, takže jsem prožil krátkou milostnou epizodu jen s uniformou vybledlou tropickým sluncem.

Má loď se od ní brzy odpoutala, moře se rozlilo po celé planetě. Pokud se odvážíte přetnout svá lana, nezapomeňte na to. Pohled na svobodný koráb, který uvízne ve vlastním víru, je podobně smutný jako na lodě vytažené na břeh. Máte k dispozici spoustu prostoru. Je neštěstí žít pořád na jednom místě. Ale… nakonec děláte hlavně to, co nechcete, jdete tam, kam nechcete, žijete a umíráte jinak, než byste chtěli, bez naděje na nějaký druh náhrady. Chodil jsem pěšky, jezdil na koních, na velbloudech, a dotáhl jsem to dokonce na pašeráka zbraní, pouštního dobrodruha, obchodníka s kávou, zlatem a sloními kly a majitele menšího černého harému. Občas jsem štípl do zadku i poezii, ale nakonec mě zabila noha, mě, chodce, zběha, běžce, poutníka. Taková ironie! Nikdy si nenechte uříznout nohu, to radši rovnou duši. Protože, a to by vás mohlo zajímat – nakonec i vaše já je někdo jiný.

Arthur Rimbaud

Arthur Rimbaud

1854–1891

Nejdivočejší z prokletých básníků, muž, který ve svém životě dokonale propojil své vize a činy. Narodil se důstojníkovi dělostřelectva Frédericu Rimbaudovi a Vitalii Cuifové, která od sebe svou autoritativní povahou odehnala nejdřív manžela a později i Arthura. Rimbaud vynikal už na lyceu, psal latinské verše a první text mu zveřejnili ve čtrnácti letech. V roce 1871 poslal dva dopisy o deset let staršímu básníkovi Paulu Verlainovi, přiložil pár svých básní a… „Přijeďte, drahá, velká duše, voláme vás, čekáme na vás!“ Verlain byl Rimbaudem uchvácen – jeho dílem a vůbec celou bytostí, takže Rimbaudův příjezd do Paříže pro něj znamenal počátek manželské katastrofy. Rimbaud bydlel u Verlainových, zúčastňoval se schůzek básníků, kde poprvé přečetl svůj Opilý koráb. Verlaine, přestože se mu  v době Rimbaudova příjezdu narodil syn, rychle přestal fungovat jako manžel i otec – přátelství s Rimbaudem se změnilo v posedlost a časem v milenecký vztah. Autor Iluminací a Sezóny v pekle rozhodně nebyl příjemný host a svou agresivní povahou si v Paříži moc přátel nezískal. Spolu s Verlainem pendlovali mezi Francií, Belgií a Anglií. V roce 1873 Rimbaud s poezií skončil a pokusil se zničit své dílo – při divoké hádce Verlaine Rimbaudovi prostřelil zápěstí a odseděl si dva roky. Rimbaud, který podobně jako beatnici věděl, že život je víc než literatura, se vydal na cesty, s Verlainem se ještě sešli v Německu, a pak Arthur Rimbaud pro svět poezie víceméně zmizel. Cestoval po Evropě, jako tlumočník cirkusu projel Švédsko a Norsko, vstoupil do holandské koloniální armády, z níž na Jávě dezertoval, a věnoval se obchodu – se zlatem, slonovinou, kávou i zbraněmi. Obchodní zájmy ho často vedly do jemenského Adenu. Na delší čas zakotvil v Africe, zvláště v etiopském Hararu. Právě v Africe se mu v koleně objevil zhoubný nádor, takže se v bolestech musel vrátit do Francie a na jaře roku 1891 podstoupit amputaci. Zemřel 10. listopadu a v pohřebním průvodu šla jen jeho matka a sestra Isabelle, která se o něj v posledních týdnech starala. 

 

Text: Dalibor Demel, Ilustrace: Jiří Roth