Italský kurátor a znalec umění Giuseppe Franzoni představí svou monografii pozapomenutého českého malíře a karikaturisty Vlastimila Košvance. Po rozsáhlé pražské výstavě v roce 2015 spolupořádané Národním muzeem se tak všestranný výtvarník a satirický komentátor své doby dočká knižního portrétu a dalšího kroku k návratu na evropskou kulturní mapu.

Stane se 21. května v Mariánských Lázních. Do psané historie českého výtvarného umění se slavnostně vrátí muž, jehož z ní kdysi pomohla odstředit scéna hodná absurdního divadla. A dojde k tomu v důsledku podobně výstředních okolností – kdyby se italský znalec a sběratel výtvarných děl Giuseppe Franzoni v 90. letech minulého století nezastavil před výlohou pařížského starožitnictví, jméno Vlastimil Košvanec by nejspíš pomalu bledlo a rozpíjelo se jako kapka akvarelové barvy v řece. Naštěstí docela nezmizela: Díky jednomu fascinovanému pohledu na „obraz neznámého mistra“ a dalším třem dekádám pátrání v archivech a pramenech všeho druhu.
Giuseppe Franzoni rozplývající se kapku zachytil. A vytvořil literárně faktický obraz virtuozních olejomaleb mnoha žánrů, ostrých karikatur a také doby, která dovolila, aby Vlastimil Košvanec (1887 – 1961), jedna z výrazných figur české meziválečné malby, uzavřel svůj životní příběh v chudobě a na hraně zapomnění.  

V malebném historickém hotelu Nové Lázně v Mariánských Lázních tak Franzoniho a Košvancova společná legenda vyvrcholí představením monografie příznačně nazvané La vita è gioia (Život je radost). Tenhle zjevný odkaz na Košvancův panismus přeplněný životní energií a blízký poetice Gabriela D’Anunzia vede čtenáře nejen k jedné z Košvancových uměleckých poloh. Působí jako i jemně ironický kontrapunkt k malířovu vlastnímu životu rozprostřenému mezi privilegovanou existencí úspěšného výtvarníka a portrétisty elit včetně prezidenta Edvarda Beneše a poválečnou smrští osobních ztrát, vězením i psychiatrickou nemocnicí. Nicméně na počátku opravdu vibrovala radost, protože…

Mistr mnoha proudů
„Vlastimil Košvanec nebyl okrajovým umělcem své doby, ale naopak jedním z nejvšestrannějších a nejuznávanějších malířů Prahy počátku 20. století,“ uvažuje Giuseppe Franzoni. „Jeho sláva za života pramenila ze vzácné kvality: Schopnosti procházet s překvapivou přirozeností různými tématy a styly.“

Tvůrčí slalom mezi rozličnými výtvarnými projevy ostatně najdete v Košvancově uměleckém erbu. Pro technicky i intelektově výjimečně nadaného malíře (původně na Univerzitě Karlově studoval matematiku a fyziku) to muselo znamenat neodolatelné pokušení už od počátku umělecké dráhy. Zvlášť když mu obecenstvo tleskalo: Na pražské Akademii výtvarných umění se učil malbu v atelierech profesorů Vlaha Bukovace a věhlasného Vojtěcha Hynaise a patřil k nejvýraznějším žákům své generace – opakovaně získával ročníkové ceny za nejlepší práce a v roce 1909 dostal i prestižní stipendium Hlávkovy nadace.

Jistá kresba, cit pro modelaci těla a schopnost přepínat mezi výtvarnými jazyky ho předurčila nejen k uměleckému, ale i komerčnímu úspěchu. V meziválečné Praze se rychle prosadil jako vyhledávaný portrétista, autor figurálních kompozic, ex-libris, knižních ilustrací a rozvíjel volnější polohu inspirovanou panismem. Zároveň si vybudoval i výraznou kariéru kreslíře a karikaturisty – díky schopnosti jedním tahem vystihnout typ, situaci i ironii doby. Tahle vícekolejnost „vysoké“ malby mnoha žánrů a užité kresby nabité satirickými střelami všeho druhu nebyla u Košvance ani tak rozptylem, jako spíš podstatou jeho projevu. Intelektuál zvědavý na svět a připravený vyjádřit se k němu jakoukoli uměleckou řečí včetně přiznaných variací na styl Gauguina, Rubense nebo Degase a Toulouse-Lautreca. Ostatně když Giuseppe Franzoni komentoval Košvancovu výstavu v pražském italském institutu v roce 2015, vyjádřil se se symbolickou přesností: „Najdete tam vystavené obrazy, u nichž byste nevěřili, že je namaloval Vlastimil Košvanec.“

Tíha protektorátního žertu
Stylový koktejl, malířské cesty do Itálie, Francie, Holandska, úspěšná pražská kariéra portrétisty i členství v elitním spolku Umělecká beseda – to vše nakonec rozleptala politika.
„Jeho sarkasmus vůči vládnoucí třídě nebyl nikdy bezdůvodný, ale hluboce zakořeněný v kritickém vidění společnosti,“ dodává Franzoni. „A právě tento svobodný a kousavý hlas ho přišel draho.“

V zimě na přelomu let 1942–1943 německá armáda mrzla u Stalingradu a nacisté pořádali propagandistické veřejné sbírky oblečení, při nichž měli civilisté prokazovat loajalitu k Říši. A Košvanec si dovolil dvojaké dramatické gesto – v improvizovaném divadelním skeči do sbírky věnoval kožich. Česká protektorátní společnost dobře chápala symboliku Stalingradu: Věnovat kožich vojákům, kteří v té chvíli zjevně prohráli a nic jim nemohlo pomoct, mohlo být čteno jako absurdní divadelní gesto namířené právě proti propagandě: „Tady máte luxusní kožich, ale v tom kotli vám stejně nepomůže.“

Jenže takový výklad bylo po válce velmi těžké dokazovat a Košvancovi se to nepodařilo. Vyloučili ho ze Svazu českých výtvarných umělců a v roce 1947 ho odsoudili k likvidační pokutě 40 000 Kč – strávil osm měsíců ve vězení. Jeho život se fakticky zlomil. Následující roky pak přinesly sérii osobních katastrof. V roce 1949 mu zemřela manželka, což vedlo k hlubokým depresím a pobytu v psychiatrické léčebně. Po návratu se pokoušel uživit z penze a příležitostné umělecké práce mimo oficiální sféru už bez společenského ohlasu a s politickým cejchem. Sklonkem života se probíjel stranou uměleckého světa a v neustálé gravitaci chudoby. Zemřel prakticky zapomenut v roce 1961, jenže více než třicet let na to se Giuseppe Franzoni zastavil před výlohou pařížského starožitnictví. A rozhodl se pomoci Košvancově legendě zpátky na světlo.

Velkolepý akt zadostiučinění
Bezpečný start pro tuhle misi představovala Itálie. Franzoni jako ředitel Museo Martinengo Villagana v Brescii postupně shromáždil rozsáhlou sbírku Košvancových obrazů a právě odtud začal postupný návrat. Úspěšné výstavy v Museo Medici ve Florencii, v galerii Českého centra v Miláně, savonské Fortezza del Priamar a první velká pražská expozice Mistrovská díla Vlastimila Košvance v roce 2015 zahájily cestu ze ztracené historie zpátky na pódium světa.

„Kniha, kterou představujeme, není jen biografií nebo katalogem: Jde o akt zadostiučinění. Navrácení dluhu umělci, který skrze knihu vypráví zapomenutou část svých vlastních kulturních dějin,“ glosuje svou třicetiletou snahu Giuseppe Franzoni. „S odchodem tohoto malířského génia neodešel jeden člověk, ale hned čtyři: malíř, básník, politik a vědec. Dějiny umění však nejsou nikdy definitivní: Skládají se i z návratů, jako je tento.“ 


V salonu Eduardova knihovna mariánskolázeňského hotelu Nové lázně tak ve čtvrtek 21. května Giuseppe Franzoni znovu pomůže Vlastimilu Košvancovi k dalšímu, tentokrát psanému návratu do pomyslné encyklopedia lidstva. Na čtyřech stovkách stran, ve třech jazycích (italsky, anglicky a česky) a v luxusní výpravě tak milovníci umění – i díky přispění Italsko-české obchodní a kulturní komory Milano – získají výjimečný artefakt a teoretici umění i unikátní pramen: V publikaci najdou kromě Košvancova životopisu a dobových fotografií především reprodukce děl ze všech oblastí Košvancovy tvorby, včetně karikatury, knižní ilustrace a filmového plakátu. Malíř pohřbený historií, jak stojí v podtitulu knihy, se tak vrací zpátky do uměleckého života – z něhož nikdy neměl zmizet.

Text: Dalibor Demel

Foto a ilustrace: Giuseppe Franzoni
Ikona: Jiří Roth