V říjnu roku 2019 jsem seděl s Jiřím Mádlem ve vinotéce na Senovážném náměstí a probírali jsme jeho filmovou dráhu. Vlny byly ve fázi rozpracovaného scénáře a myslím, že ani Jiřího tehdy nenapadlo, jak úspěšným snímkem budou o pět let později. V onom čase jsme ovšem probírali i jiná témata. Možná není na škodu si tu dobu trochu připomenout.

 

Tehdy šly zrovna do kin dva filmy, ve kterých Jiří Mádl hrál: půlhodinový film První akční hrdina a pak snímek Hra. U druhého filmu byly uvedené jako producenti země Česko / Chile / Francie / Jižní Korea. Jiří Mádl mi tehdy líčil, jak se producentské země na tvorbě snímku podílely. „Koprodukce jsou dneska někdy skoro nezbytné, jde většinou o peníze a lidské zdroje. Je pravda, že dát dohromady tři kontinenty neobvyklé je. Režisér a scenárista jsou z Chile, kameraman původně Peruánec, nyní Chilan, hudba taky Chilan, pak je tam pár lidí z Francie, ale točilo se to tady a film je v češtině. Režisér Alejandro Fernández Almendras měl filmy v Cannes, na Sundance — ten i vyhrál — čili je to velké jméno, rozhodně nejznámější režisér, s jakým jsem kdy dělal. Ten film je hodně odvážnej, je černobílej, je tam spousta scén natočených na jedno jetí… Říká se mu trošku nepopulárně festivalový film. Já to označení nemám moc rád, ale řekněme, že ten film je jinej. Má ten jihoamerický šmrnc.“

Zatím jsem na něj četl spíš negativní reakce. Dokážou vás takové kritiky otrávit?
Ne, to k tomu patří. Pozitivních jsem slyšel po první předprojekci daleko víc, ale na netu často skočí první ty negativní.

Co další autorský film?
Ano, chystám. Určitě to bude náročnější projekt, co se týká realizace.

Na jaké téma?
Je to historické téma ze šedesátých let. Příběh redakce mezinárodních zpravodajů v Československém rozhlase, vedl ji legendární Milan Weiner, pro mě ohromně zajímavý člověk, hrdina a přece jen dost opomíjená osobnost. Je to podle skutečných událostí. 

Vy k tomu máte nějaké zdroje?
Chodil jsem do archivů, přečetl spoustu literatury a s některými z nich jsem se setkal – s Věrou Šťovíčkovou, Janem Petránkem, Lubošem Dobrovským apod. Chci ale udělat moderní, dynamický a napínavý film. Dokonce jsem přesvědčený, že na ten film půjdou hlavně mladí. Ta doba je jen kulisa. Jde hlavně o boj, hrdinství, lásku.

Když píšete film, který pak i režírujete, máte nějakého dramaturga?
Samozřejmě. U Pojedeme k moři jsem měl Jardu Sedláčka z České televize a u filmu Na střeše jsem měl výhodu, že jsem scénář psal na škole v New Yorku. Tam bylo dvanáct spolužáků plus pedagogické vedení – a ta výhoda je, že každý spolužák je vám i dramaturgem. Tam to chytlo hodně důležitej vývoj. V těch pozdějších fázích mi byl dramaturgem Michal Reitler a americký dramaturg Gyula Gazdag. 

Měl jste problémy s realizací ve smyslu shánění peněz?
Obrovské problémy. Pojedeme k moři mělo cestu od prvotního nápadu na plátno asi dva a půl roku, což je na film hodně krátká doba. A Střecha od prvního nápadu po plátno trvala osm let. To už je moc. My jsme odevšud slyšeli samé ne. To bylo dost deprimující. Člověk má pocit, že když už udělal první film, kterej byl úspěšnej i ve světě, tak jsem si říkal, že ten druhej bude jednodušší. Ale vůbec. Ono to tak bývá, ten první je taková pozvánka do světa a u toho druhýho už dostanete za uši.

Jaká byla vaše cesta k filmu?
Dříve než jsem začal točit, jsem měl cílů daleko víc. Chtěl jsem být hokejista, spisovatel nebo překladatel. Nejvíc hokejista samozřejmě. Ale vždycky mě nějak zajímal film. Se svým kamarádem a spoluhráčem z hokeje Jirkou Studničkou jsme chodili dvakrát třikrát týdně do kina, dělali jsme si filmový víkendy, kdy jsme si napůjčovali DVD nebo véháesky a měli jsme hodně nakoukáno.

Sledovali jste i filmy náročného diváka?
Taky. My jsme měli docela velkej rozsah, koukali jsme na romantický filmy, crazy komedie, ale i náročný filmy jsme v těch třinácti patnácti letech jeli. Vždycky jsem si říkal, že bych mohl dělat filmy, že to je moje pole a nakonec se tak i stalo. 

Vám se podařilo poměrně brzy opustit škatulku hrdiny komedií pro teenagery…
Měl jsem štěstí. Ta škatulka vydržela rok dva. V podstatě hned jsem začal dostávat skvělé příležitosti: Bathory, Děti noci. Když od začátku dostanete šanci vykročit takhle doširoka, tak je to pak jen na vás, jak to ukočírujete. Vůbec třeba nevím, jestli mám větší podíl dramatických rolí, nebo komedií.

Jsou nějaké role, které vám vyloženě nesedí?
Jsou hůř a líp napsaný role, to je jasný. A měl jsem třeba dvě tři role, který mi podle mě nesedly, protože jsem byl na ně prostě moc mladej. Ty jsem neměl brát. Já se nikdy nebál riskovat, a ani nebojím, ale věkovej miscast už neudělám.

To nemáte žádný film, o němž byste si řekl, že je to fakt průšvih?
Ale jo, mám jeden, kterýho hořce lituju. Vždycky když se mě na to někdo ptá, tak říkám: „Nevím, o čem mluvíte, tam jsem nehrál.“ A to jsem z toho vyšel ještě relativně dobře.

Máte nějakou jednotnou myšlenku, kterou byste svými filmy rád sdělil světu, nebo se soustředíte vždy jen na konkrétní téma?
Mám pocit, že moje látky — tak ony jsou jen tři, dvě jsou natočený, třetí připravuju a o čtvrtý uvažuju, že ji napíšu — mají společné jmenovatele dva: jedním je přátelství a potom radost ze života navzdory něčemu. K tomu ve svých filmech tíhnu. Jde mi o energii, kterou obsahují. Mám rád, když nejsou ani pozitivní, ani negativní, když je to spíš reálný a promítá se v nich ironie osudu, štěstí v neštěstí.

Máte rád dlouhý filmy?
Když to má důvod, tak mi to vůbec nevadí. Jednou jsem viděl Bertolucciho film XX. století, hrál tam De Niro, Sutherland, Depardieu, a je to film, který trvá přes pět hodin. Mapuje v něm život dvou kluků, jak se mění v průběhu historických událostí. Tam to chápu, protože s nimi musíte strávit určitý čas. Když se vrátím k našemu filmu Hra, tak Alejandro je specifický tím, že ve svých filmech má často pozorovací scény. My jsme zvyklí, že scéna má mít nějaké drama, akci, pnutí. A on má scény, kdy jenom trávíte čas s hrdinou, čekáte nějakou dramatickou situaci, ale ona nevznikne. Až později se vám to pozorování hrdiny zhodnotí v diváckém zážitku. Tenhle způsob filmování je asi jedním z důvodů, proč ho tolik zvou na filmové festivaly. Pozorovací scény jsou specifikem dlouhých filmů a já je vydržím. Což nic nemění na tom, že některé filmy jsou fakt moc dlouhý.

Když usednete do režisérské židle, dokážete se oprostit od divácké zkušenosti, nebo naopak si říkáte u nějaké scény, že byste ji chtěl natočit jako třeba Tarantino?
Nějaké vlivy určitě jsou, ale spíš podvědomé. To je jako s bruslením, když se naučíte přešlapovat, tak už na to taky nemusíte myslet. Takže já si spíš zpětně zanalyzuju,  proč jsem nějakou scénu natočil tak, jak jsem natočil, a co mě přitom ovlivnilo. Mám hodně rád italského režiséra, který se jmenuje Giuseppe Tornatore, a tam se občas přistihnu, že si u některé scény řeknu: „Aha, tak to jsem mu šlohnul.“ U něho se k tomu vyloženě hlásím.

Chtěl byste uvést na plátno nějakého svého hrdinu?
To nevím. Já odmalička miluju Supermana. Doma mám všechno od Supermana. Kalendář Superman, hrnečky… Mimochodem, když jsem šel sem na rozhovor, tak támhle na rohu jsem potkal pána, kterej byl celej oblečenej jako Superman. Ale asi remake Supermana dělat nebudu a hrát už vůbec ne. Já mám svýho hrdinu, toho Milana Weinera, jak jsme o něm mluvili. On je pro mě symbolem intelektuálního hrdiny. Prošel koncentrákem, pak vstoupil do komunistický strany, byl nadšenej komunista, pracoval v Číně, kde měl kvůli svému židovskému původu problémy. Vrátil se a začal budovat v rozhlase redakci zahraničních zpravodajů. Působil také jako rozhlasový komentátor a přitom ráčkoval, ale s takovou důstojností… Je to pro mě hodně silná postava.

Když se takto vrátíte do 60. let, vyvolává to ve vás nějakou reflexi vůči současnosti?
Samozřejmě velkou. V něčem je to jedna ku jedné a v něčem obráceně. Ukazuje se, že jsme zase ve sféře vlivu cizí mocnosti, že je tu boj o svobodná média a myslím, že se ukazuje důležitost veřejnoprávních médií. Najednou to obnažuje velký problém, že veřejnoprávní média jsou schopný udržet spoustu hodnot a že když jsou dobře vedený, tak vedou národy někam dál. Jsou názory, že veřejnoprávní média nepotřebujeme, ale když jsou pak povodně, tak na co lidé koukají? Do mraků? V tu chvíli jim dojde, na koho se mohou spolehnout.

Máte tendence vyjadřovat se k politické situaci?
Vlastně tolik nemám. Nedělám to často, ale ty moje kroky mají často velkou razanci, tak se může zdát, že jsem v tom pořád. 

Děláte to z vlastního popudu, nebo vás k tomu někdo vyzývá?
Vlastně obojí. Popud nějaký je, ale já nepůjdu a nezorganizuju si pódium na Václaváku. Musí být někdo, kdo to udělá a pak mě tam pozve — tak to buď přijmu, nebo nepřijmu. 

A myslíte, že to má nějaký smysl?
Myslím, že každá občanská aktivita má smysl. V tomto konkrétním případě to mělo smysly dva: že lidi stejného zaměření a názorů měli najednou pocit, že v tom nejsou sami, a pak se ukázalo zcela jasně, že to není jenom záležitost Prahy. To se ukázalo tak jasně, že se o to bál otřít i prezident.

Považujete se spíš za týmového hráče, nebo za sólistu?
Nad tím často přemýšlím. Určitě jsem sólista, byť v týmu, ve společnosti se cítím dobře. V zásadě jsem ale samotář. Teď jsem byl v cizině pět týdnů de facto sám. Vzpomínám si, jak jsem si jako malý vzal od mamky dva chleby, ty jsem si položil v lese na větev, když jsem šel kolem, tak jsem si kousnul, pil jsem vodu z potoka a domů se vrátil až večer. A tohle mi zůstalo dodneška.

Co by měl mít dobrý lídr?
Mám pocit, že to je připravenost. Je v pořádku váhat a nevědět někdy v nově nastalé situaci. Ale nebýt připraven na věci, které jsou dané, to vůdce sráží. Když jsem šel režírovat svůj první film, a bylo mi šestadvacet, tak jsem byl megapřipravenej a na ten druhej film snad ještě víc. Lidi, kteří rádi pracují, dostávají za to peníze a vidí, jak jste připravený, pak za vámi jdou.

Plánujete dlouhodobě, nebo krátkodobě?
V režii se dá dobře plánovat. Sice to zabírá hodně času, ale dá se. Já jsem chtěl třeba projekt udělat za dva roky a udělal jsem ho za osm. Ale víte, že je nějaká posloupnost věcí. Jako herec takhle plánovat můžete jen těžko. Nejde o to, jestli je někdo nejlepší. Musí vzniknout nějaký projekt a v něm musí být role pro vás. To není, jako že když jste právník, máte práci a můžete dokazovat svoje kvality prakticky pořád. Herec čeká. A někdy může bejt opravdu dobrej, a přesto čekat celej život a role ho netrefí se správným načasováním.

Co to vaše spisovatelství?
Uvidíme. Myslím, že to musí přijít, to je skoro nevyhnutelný. Já jsem chtěl vždycky psát, ale jak mě to odneslo k filmu a hrál jsem, tak ta touha psát se přeleje do scénářů. Ale touha napsat knížku nezmizela. Já mám i téma a všechno, ale ještě jsem si to neutřídil. Snažím se teď hodně číst, protože si myslím, že bych měl mít načteno alespoň z poloviny tolik, jako jsem měl nakoukáno filmů. Pak můžu začít psát.

Text: Jiří Roth
Foto: Magdaléna Straková
Ikona: Mužská věc