Otevřené zápisky pohádkově bohatého muže s utajenou identitou, který se rozhodl podělit o svůj životní příběh. Proč? To je pro nás pořád záhada.

Tohle je můj opravdový příběh a nepíšu ho sem pro prachy. Peněz mám dost. Mám jich tolik, že mě asi znáte – zvou mě do anket a zábavních pořadů, kde se mně ale nikdy neptají na to důležité. Takže jsem Mužské věci nabídl tuhle pravdivou historii pod podmínkou, že mi nebudou nic cenzurovat, nic po mě přepisovat a svoje názory si nechají od cesty. Chci mluvit o tom, že z každého septiku vede cesta do cukrárny. Ke sladkému životu. A taky abych dokázal, že každý může překvapit – svět i sám sebe. Nečekejte ale žádné motivační řeči. Jen fakta a události, díky nimž jsem teď docela spokojený. A jelikož v ničem nemám žádné zvláštní nadání, domnívám se, že to nakonec může zmáknout kdokoli. Jiří Boomer

Každé ráno by mělo být lepší než večer. To říkala moje babička a celý život se tím řídila. Vyskočil jsem z postele s předstíraným přebytkem energie a lehce si procvičil několik boxerských výpadů, abych v sobě nastřádal tu zdravou agresi, tu správnou motivaci k dalším životním krokům. Vejce, slanina, džus, opečený toast a hrnek poctivýho kafe. Snídaně mi udělala dobře, ale trochu otupěla tu nastřádanou zdravou agresi. Na to jsem měl skvělý recept. Postavil jsem se před zrcadlo, ukázal na sebe a pronesl mantru všech úspěšných: Jsi dost silný na to, abys vše zvládl. TY – TO –  DOKÁŽEŠ. Jo! To dáš! Jsi king!! Šelma na lovu!! Třeste se!!! Uaaaaaaaaarrrrrrghhhhh. Poslední válečný pokřik jsem doprovodil rozmáchlým gestem King Konga, takže jsem shodil ze stolu vázu s kytkou, která tu zbyla po Lucii, ta se rozbila a voda se rozlila do spár mezi parketami, ale mně to bylo jedno! Jsem King! Nakopl jsem střep a v té tisícině vteřiny předcházející střetu palce u nohy se sklem mi došlo, jaká ja to kravina, ale bylo pozdě, a v další chvíli už jsem hopkal do koupelny pro pinzetu, abych si mohl sklo vyndat, krev tvořila velké kapky na parketách, a jak jsem hopkal zpátky na kanape, abych provedl operaci nohy, tu krev jsem rozhopkal až na sněhobílý kobereček před gaučem. Stejně je hnusnej a je na něm všechno vidět. Vyndal jsem střep, zabalil palec do gázy a s rukou ještě od krve vyhledal v telefonu kontakt a vytočil číslo. 

„Nazdar borče,“ zahalekal jsem s přehrávanou důvěrností, jakou si mezi sebou dovolí jen nejlepší kamarádi, „tak už je to tady! Jsem volnej jako pták. Můžeme nastartovat ten náš projekt!“ Borec na druhém konci mi tlumeným hlasem oznámil, že se omlouvá, běží na poradu a že mi zavolá.
No nic, nejsi na světě sám, borče, pomyslil jsem si. Místo dalšího telefonování jsem po sobě uklidil tu spoušť a ačkoli jsem měl ráno v hlavě seznam jmen, na které se mohu obrátit s tím, že mi URČITĚ pomohou, teď jsem si nevybavoval žádné z nich. Na co mám internet, že ano. No vida, tohle je práce pro mě: manažer prezentačního prodeje. To znám, to jsou ty pultíky v obchodech, kde nabízejí vybraný druh zboží nebo nějakou novinku, prostě něco, co potřebují prodat. Vytáčím číslo, ozve se robot, který mě spojí, jen co volaný účastník domluví. Pohvizduju si We are the champions spolu s melodií znící mi do ucha z druhé strany. Jasně, že jsem šampion, už i tam to vědí… we are the champiooooooons, trochu jsem to pohvizdování přepískl… Au, prosím? Kdo tam? Ženský hlas zněl podrážděně. Nasazuji profesionálně příjemný neodbytný tón hlasu a ačkoli se táži po pracovní příležitosti, snažím se, aby to vypadalo, že od zítřka nastupuji bez nejmenších pochybností. Ale i paní na druhé straně je profesionálka, nenechá mě domluvit a ptá se, jestli jsem zaslal sívíčko s motivačním dopisem. Odvětím, že něco takového není třeba, když spolu hovoříme, ale ujistí mě, že to třeba je, popřeje hezký den a zavěsí. 

S tím jsem nepočítal. Otevírám notebook a hledám svoje poslední CV. Upravuju tam data, vzdělání, skills, nadsazuju hodnocení své osoby, stavím do popředí své kladné vlastnosti – loajalita k firmě, týmový hráč, rozený leader; nezamlčuji ani ty záporné – přílišná pracovitost a houževnatost při plnění úkolů, rvu se za zaměstnavatele do roztrhání těla, to ne, to už je moc, to vymažu. Pak nahraju přívětivou fotografii. Stojím na ní na kurtech s tenisovou raketou v ruce. Tenis jsem hrál v životě dvakrát, tenhle snímek je pořízený asi minutu před tím, než jsem si při vlastním podání rozsekl hranou rakety holeň. Pak nějaký vzor motivačního dopisu. Od dětství miluju obchod, už jako kluk jsem stával na rohu naší ulice se stolečkem domácí limonády a prodával ji kolemjdoucím, za vydělané peníze jsem si kupoval kartičky baseballových hráčů, které jsem pak směňoval… sakra, tohle je americký motivační dopis, to musím nějak předělat. Co bych tak mohl v dětství prodávat? Sběr! No jasně, obcházel jsem sídliště a nosil papír do sběru, za utržené peníze jsem si kupoval… jsem si kupoval… jsem si kupoval součástky, z nichž jsem stavěl skatová prkna, ta jsem pak dále prodával klukům ze sídliště… to je panečku příběh, je v tom obchodní duch i řemeslná zručnost, to můžu použít prakticky kdekoli. 

Dopsal jsem motivační dopis a když už jsem byl v tom, tak jsem to svoje CV i s motivačním dopisem rozeslal na dvanáct inzerátů hledajících do svého týmu někoho, kdo rád přijímá nové výzvy. Přesně to jsem já: hledač nových výzev. Cítil jsem uspokojení. Tohle se mi povedlo. Mám za sebou kus práce. Tenhle den jsem rozhodně nepromarnil pitomými úvahami jako ten včerejšek. Můžu být na sebe hrdý. Uvažoval jsem, co budu dělat ten zbytek dne a podíval se na hodiny. Bylo půl jedenácté. A já měl hotovo. Zmocnila se mě znovu panika. Co budu kristapána do večera dělat? Hledal jsem inspiraci pohledem z okna. Vítr ohýbal větve stromů a u popelnic jakýsi bezďák vytahoval z kontejnerů papír, který pečlivě rovnal na starou kárku… 

Předchozí kapitola: Zápisky nestydatého pracháče 4.

Zaznamenal: Jiří Boomer 
Foto a koláž: Jiří Boomer
Ikona: Mužská věc