Co život naučil Karla Šůchu, zakladatele a jediného člena, který v kapele Laura a její tygři vydržel dodnes a je také autorem jejího repertoáru? Legendární skupina hraje dodnes a v březnu oslavila pětatřicet let trvání. Letos na podzim má kapela Laura a její tygři před sebou od září hned dvanáct koncertů, v Praze zahrají 23. září v KD Barikádníků. Ostatní termíny a místa najdete na jejich stránkách lauranet.cz.

Kapela měla štěstí už datem svého vzniku. V roce 1984, kdy komunisté rozprášili všechny rockové kapely, jsem se vrátil z Ostravy do Mostu a chtěl jsem založit skupinu. Kulturní středisko mi dalo podmínku, že nesmím brát muzikanty ze stávajících kapel. Pak přišla perestrojka a s ní i v roce 1986 český rockový festival Rock fest. Ten nás vlastně objevil. Od té doby jsme začali hrát – po čtyřech měsících zkoušení. 

Tehdy panovala doktrína optimismu, a tím pádem byly všechny kapely programově pesimistické. Ale my jsme byli optimistická kapela. Texty sice byly pesimistické, ale s optimistickou dechovou sekcí. Bavili jsme lidi a začali hodně hrát. 

Se Show Tomáše Tracyho jsme vyjeli ještě za komunistů na festival v západním Německu i přes neskutečné tahanice s povolením vyjet. 

Ještě za komunistů jsme třeba s BBC točili videoklipy z Prahy. Takže dřív než v české televizi jsme byli v britské a německé. 

Lidé občas říkají: „Musíš si něco vysnít, ono se to pak stane.“ A s Laurou to fakt tak bylo. Je pravda, že jsem kapele říkal: „Pojďte, budeme makat a budeme jezdit po světě.“ Jestli jsem tomu věřil, těžko říct. 

Mám pocit, že v těchto letech je muzika strašně prefabrikovaná. V 80. letech jsme každou kapelu poznali po zvuku. Neznali jsme písničku a už jsme věděli, že to jsou Police, Genesis nebo Duran Duran. Dnes už skoro ani nepoznáte, jestli je ta kapela vůbec česká. Všichni jedou jedním směrem. 

Kapelník musí být rozhodně zarputilý, někdo říká diplomatický, ale ona ta diplomacie tolik nefunguje. Ty věci mají být pokud možno co nejvíc načisto. Nechceš to dělat? Nazdar. Umělecké otázky jsou naprosto zásadní, ty rozhoduju já. Každý má své hudební představy. V tom případě mu radím, ať to dělá po svém. Někde jinde. 

Teď je úplně jiná generace muzikantů. Jsou vzdělaní, umějí hrát a umějí se přizpůsobit. Ale dřív měli svůj názor. Víc do toho dávali své srdce. Když jsem nedávno poslouchal znovu Žár trvá, tak jsem tam slyšel kytaristu Jirku Ryvolu, dnes už nebožtíka, jak tam sekal ty šestnáctky. Každá šestnáctka byla pro něj v tu chvíli ta nejdůležitější. A je to z toho slyšet. To je něco, co se nikdy nikdo nenaučí. Ti kluci byli silné přirozené talenty. Neškolené, ale silné.

V úplně první kapele jsme měli pětičlennou rytmiku – basu, bicí, perkuse, akustickou kytaru, elektrickou kytaru, dva tanečníky, zpěvačku a čtyřčlennou dechovou sekci, takže dvanáct lidí. V současné době jezdíme v osmi, protože je to akorát na jedno auto. 

Všichni hrají od čerta k ďáblu, to znesnadňuje situaci se zkoušením a se vším. Máme dohodu, že já skrze manažerku vydám ferman a to, co je dva měsíce předem, je svaté. A když nám spadne něco do mezery, tak se všech musíme zeptat, jestli můžou. To dřív nebylo. Dřív byli všichni plně k dispozici kdykoli.

Člověk si musí umět odpočinout. Já mám dobré, že bydlím na venkově v lese, mám psa, jdu se projít a za dvě hodiny mám zase svěží hlavu. To je taková duševní hygiena. Když se náhodou povede pěkná písnička, tak jsem šťastný a pyšný. Někdy mám strach, že už nic takového neudělám, ale zatím mě vždycky něco napadlo. Nemůžu si ovšem sednout a říct si: „Tak a teď udělám písničku.“ To neumím. 

Při prvním koncertě jsme měli v repertoáru myslím šest písniček a pět z nich dosud hrajeme. To byly: Žár trvá, Nebudeme, Pečeť zla, Zapomeň na to, Slovník cizích slov a Moderní člověk, kterou už nehrajeme.

S melodiemi je to těžké, protože ať chceme, nebo ne, je to dvanáct půltónů. Ne, že by nešly vymyslet nové kombinace, ale ty hezké se už hledají složitě. Když si něco nahraju a přijde mi to nějak nápadně hezké, tak říkám: „Poslouchejte to, neslyšeli jste to už někde?“ „Není vám to odněkud povědomé?“ To není, že byste to chtěl ukrást. Někde to vyskočí a najednou to tam je. 

Hodně jsem četl poezii. To mě bavilo. Díky Mišíkovi. Potom v 60. letech vycházelo hodně básniček, krásné edice a já měl štěstí, že manželky děda je měl a její táta taky. Po dědovi jsem si vzal celou velkou knihovnu.

Na těch pětatřicet let jsem hrdý. Protože já jsem navíc nezpěvák, zpívám jen příležitostně. Třicet let se udržet na scéně a nebýt hlasem, zpočátku jsem ani nebyl tváří kapely. Někdy v polovině mi došlo, že tu tvář dělat musím, protože jinak jak vyhodím zpěváka, jsem zase na nule. Potom samozřejmě na ty naše anabáze venku, protože vím, jak jsme tam bodovali.

Zpěvačka musí být hezká a musí umět zpívat. A takových moc není. Ono už ani není moc hezkých holek, když to vezmeme obecně.

Text a ilustrace: Jiří Roth
Grafika ikony: Mužská věc