Dnes je mu devadesát let. Muž, který se proslavil díky filmům Miloše Formana i v Hollywoodu. Navštívil jsem ho před pár lety. Opravdu jsem se tehdy snažil neptat se na totéž, na co se ptali mí kolegové z jiných médií přede mnou. Ale nebylo nic, o čem by už jednou nemluvil. Nakonec jsem to vzdal a řekl si, že jeho životaběh prostě poskládám znovu a po svém. Takže jsem musel začít u jeho otce, slavného prvorepublikového herce Theodora Pištěka, musel jsem nutně narazit na Amadea a nemohl jsem se vyhnout ani jeho dávné vášni – automobilovému závodění. Připomeňme si tedy tímto rozhovorem Theodora Pištěka právě dnes, kdy slaví požehnaných devadesát let. 

Musel jste mít zajímavé dětství vzhledem k tomu, kdo byl váš otec… 
Poznal jsem desítky nebo stovky hvězd, ale kromě Menšíka jsem nepoznal nikoho, kdo by byl tak populární jako můj táta. 

Jaké to bylo?
Herci nikdy doma nehrajou a nedávají k dobru žádný histroky. Nikdy jsem doma neslyšel nic veselýho. Historky z natáčení se nedržely.

Vzpomínáte si třeba, s kým z uměleckého prostředí se nejvíc stýkal váš otec? 
Otec se znal s Karlem Lamačem, který byl mým kmotrem, hodně k nám chodili Hugo Haas a Jaroslav Marvan, ale největší kamarád byl režisér Václav Wasserman. To byl takovej kamarád do deště. 

Zůstal jste s někým z nich v kontaktu? 
Po smrti otce jsem s nimi žádné kontakty neudržoval. Pro mě film ani divadlo nebyly perspektivní profese. Já jsem měl přátele v úplně jiné oblasti.

Vás nelákalo herectví? 
Nikdy jsem nepřemejšlel, že bych mohl hrát. K herectví jsem neměl žádné vlohy. A když nemáte vlohy a jste normální člověk, tak nemůžete mít ani chuť to zkusit. 

Kde se ve vás vzal vztah k výtvarnému umění? 
Se vztahem k malířství jsem přišel na svět. Odmala mě bavilo jenom kreslení, čmárání a malování a jaktěživo mě nenapadla žádná jiná profese, která by pro mě byla vhodná. 

Ve škole vás učil profesor Nechleba…
Vratislav Nechleba byl významný portrétista, který měl na sobě stopy 19. století. Byl to vynikající malíř, i když se nenarodil ve správné době. Měl se narodit tak o padesát let dřív. Byl to nejlepší portrétista široko daleko. Byl na tom tak dobře, že si mohl vybírat, koho bude portrétovat. Kolovala spousta historek, jak odmítl nějakou honoraci, protože mu nebyla dost sympatická. 

Maloval i vašeho otce? 
Táta ho vůbec neznal. Znal se s Oťasem Nejedlým, ale Nechlebu potkal dvakrát v životě, když byl na akademii.

To, co malujete vy, je neskutečně reálné. Jak se to dá dokázat? 
Celé dějiny umění jsou jeden nádhernější obraz za druhým. 

Jak dlouho trvá, než namalujete takový superrealistický obraz? 
Podle toho, jak vám to sedne. To se nedá říct, že by obraz metr na metr bylo horší namalovat než metr na dva metry. Někdy to jde strašně lehce, někdy se k tomu musíte vracet a vracet. Ono ani tak nezáleží na tématu. Musí to padnout jako celek.

Asi to nejde malovat z hlavy…
Fotorealismus se maluje s pomocí fotograří. Buť si to fotografujete sám, nebo si vybíráte obrázky z časopisů. Fotografie má něco, co sám neumíte. Ten absolutní okamžik a kompozice, která není vymyšlená, to jsou věci, které vám pomůžou vyjádřit, co máte na mysli.

Nevadí vám, že jde výhradně o ateliérovou práci?
Když jsme byli na akademii, tak jsme jezdili malovat do krajiny. To už mám za sebou a bylo to krásný. Dokonce je škoda, že se tím nikdo dneska nezabývá. Ne aspoň takovou krajinomalbou, jako se malovalo za Chittussiho.

Při práci v krajině si můžete díky času, který u toho trávíte, všimnout i detailů, které jinak nevidíte.
To se vám stává, i když malujete cokoli v ateliéru, že tam uvidíte něco, co není při běžným pohledu zaznamenatelný, a to pak převedete na plátno.

Baví vás víc proces malování, nebo výsledek?
Je to věc, kterou žiju. Proces a výsledek jdou jedno s druhým. Výsledek je mnohdy zážitek, ale zážitek je, i když vidíte, že se vám to daří pod rukou a že to je to, co chcete. I když někdy taky vyjde něco úplně jinýho, než jste chtěl. Stačí malý detail a celé se to převrátí.

 

 

Když máte jako předlohu fotku – ubíráte z ní něco, co se vám třeba nehodí?
Do malby spíš něco přidávám. Ale to jsou obrazy, které jsem maloval před patnácti dvaceti lety, na to už jenom vzpomínám. Život jde dál a já mám potřebu dělat jiné věci a zkoušet a hledat něco nového.

Když jste se začal zabývat kostýmy ve filmu, musel jste k tomu hodně zkoumat v historii, že?
To už souvisí se studiem na akademii, že musíte znát dějiny umění a vše, co s tím souvisí. To byla naše zábava v mládí, že jsme trávili čas v uměleckoprůmyslové knihovně a prohlíželi všechno od starý Číny až po dnešek. Je automatický, že jsem o těchto věcech a priori byl informovanej. Ale je samozřejmý, že když jsem měl úkol, tak jsem po tom musel jít a vyhledat si prameny, se kterými jsem mohl seriózně pracovat.

V souvislosti s vámi se nejvíce mluví o Amadeovi, ale mě zajímá spíš Marketa Lazarová. Ty kostýmy byly funkční? 
My jsme se s Vláčilem domnívali, že to tak nosili. V našich dějinách, jak literárních, tak výtvarných, jsou jen útržkovité informace. Máme jen pár kancionálů. Proto jsem vyjížděl do Kolína nad Rýnem, kde jsou dokonalé gotické plastiky, a z toho jsem si bral poučení. Pak jsme s Vláčilem seděli dlouhé víkendy a hráli jsme hru co kdo mohl v tý době mít na sobě. Navíc v tý Marketě to nebyla žádná honorace. Zpoloviny to byli jenom darebáci a lapkové. V tý době byl kus železa luxus, o brnění ani nemluvím. Ty lidi se k tomu dostávali tak, že po nějaký bitce svlíkli mrtvolu. S Vláčilem jsme uvažovali, co měli k dispozici a jak to, co měli k dispozici, mohli zpracovat. A z toho pak vznikly návrhy. To byl film, kterej jsem dělal s vášní. Když jsem se rozhodl, že budu dělat kyrysy ze dřeva, z kostí, z kůry a podobně, tak jezdili rekvizitáři na jatka a vozili mi kravský lopatky, který jsme vyvařovali a dělali jsme z toho prsní štíty, čepice jsme šili z kůže, štíty byly dřevěný, to bylo nádherný. Bylo to zkrátka dobrodružství. 

Pamatujete si, jak kostýmy hodnotili herci? Přece jen se celý děj odehrával v zimě…
Oni byli samá kožešina, takže si nestěžovali. Navíc měli spoustu starostí, jak tu roli zahrát. Ani nic neodmítali nosit. A že to byly těžký věci, třeba ty smolníky. To vůbec nevím, jak s tím tehdy bojovali. Když si to chlapi dali na sebe, byli rádi, že šli pohodlnou chůzí. Moje ohromné životní plus je, že jsem nikdy neměl problém s herci, že by něco nechtěli nosit. 

Jak probíhá kostýmní práce u filmu? Sledujete celý proces, nebo na to máte lidi?
U kostýmů musíte být pořád. Od začátku do konce. Když to nedokážete, tak to vždycky dopadne špatně. 

Jak se to dá zvládnout? Vždyť kolik kostýmů jen muselo být u Amadea?
Naneštěstí se nikdy nestane to, po čem touží každý návrhář, aby před první klapkou všechny kostýmy visely na ramínku. Film se točí půl roku a vy pořád průběžně pracujete. Samo sebou se nejvíc musíte věnovat sólistům. Ta čtvrtá, pátá, desátá řada je většinou z fundusu. Ale v Amadeovi toho zas tolik nebylo, tam bylo nejvíc 400 lidí. Proti velkofilmům to není nic. I když dneska už taky ne. Dneska se to už dělá počítačem. 

Umíte sám něco ušít? 
Krejčovský řemeslo věbec nezvládám. Měl jsem vždycky šikovný asistentky a jednu celoživotní, bez který bych nikdy nevěděl, kolik je potřeba látky na dámskou sukni. Ale že bych dokázal na kostýmu něco rukou, to nepřipadá v úvahu. 

A co všechny ty výšivky a sarapatičky, které kostýmy doplňují?
To musíte nakreslit, sehnat řády, všechno. Tam nesmí člověk pustit nic ledabyle z ruky. Taky se mi to několikrát stalo. Nejste připraveni na celej biják. Něco se točí, kde musíte bejt, a nejste v krejčovně a na premiéře zjistíte, že je tam nějaká věc, kterou poznám jenom já. Lidem je to fuk, ale já poznám, že je tam něco blbě.

Kostýmy pro filmy Miloše Formana jste dělal všechny přímo v Americe?
Návrhy jsem vytvářel tady a šil jsem to v Itálii. Něco málo jsem tak šil ve Francii, ale většinu v Itálii. To jsem si vymínil, že to chci šít tam. Viděl jsem totiž v jednom francouzským filmu, kterej jinak nebyl nic moc, jak jsou udělaný boty, klobouky a kostýmy. Byl jsem z toho úplně mimo. Po skončení jsem čekal, až poběží titulky, kde byly šitý ty kostýmy, a dal jsem si do smlouvy, že to chci šít tam. Šil jsem u nich tři filmy. Je to krejčovna Tirelli. Majitel je už po smrti, ale firma má vlastní muzeum kostýmů, na který musí muzeum UMPRUM koukat se závistí. 

Měl jste někdy trému, když vás oslovili pro film? 
To ne. To toho rovnou můžete nechat. Když máte trému, je lepší se sebrat a jít pryč, protože nejste schopen pracovat na plný pecky. Mě bičuje ctižádost, ale tréma ne. Chci dělat věci nejlíp, jak dovedu.

 Necítil jste nějakou řevnivost u amerických návrhářů, že se jim do řemesla cpe někdo z Čech?
Nikdy jsem se s něčím takovým nesetkal. Ale hlavně jsem jich potkal tak málo, že bych je spočítal na prstech jedné ruky. A potkal jsem je až po Amadeovi, a to už jsem byl pro každýho přijatelnej. Taková Milena Canonero nebo Gabriella Pescucci se ke mně chovaly jako k rovnocennýmu klukovi. 

Ani jste v Hollywoodu necítil přehnanej respekt k filmovým hvězdám?
U některých lidí jsem jistej respekt cítil, ale že bych si sednul na zadek… Hlavně jsem nikdy nedopustil, aby mi do toho kecali. To je pravidlo. Každej herec to tak má naučený, že si myslí, co mu sluší, a snaží se vás někam tlačit, aby to vypadalo takhle nebo onakle. To je těžká diplomacie ho přesvědčit, že to, co chcete vy, je pro něho to nejlepší. Mně se to podařilo a pak jsem byl milován všemi. Dostával jsem dárky od hereček, z Amadea nemám prakticky žádnej návrh, protože si to ode mě všichni vyžebrali.

Říkáte, že to byla diplomacie. Jak jste se s herci domlouval? Uměl jste tak dobře anglicky?
Ne že bych mluvil anglicky jako Obama, ale domluvil jsem se. Nikdy jsme neměli žádné nedorozumění a na všechny vzpomínám moc rád.

Nenapadlo vás, že byste tam zůstal? Po Oscarovi jste přece musel mít nějaké nabídky…
Měl jsem možnost, ale bylo to v nejblbějších letech, kdy nikdo netušil, že se bude něco měnit. Rozhodnout se, že tam zůstanete, znamenalo, že necháte rodinu za mořem a kluci budou mít problémy ve škole. Do toho jsem nikdy nešel. Ale měl jsem ohromný možnosti. Dokonce do mě hučela jistá Nina Hyde, módní editorka z Washington Post, a šla kvůli tomu se mnou i na náš konzulát v New Yorku, kde se je snažila přesvědčit. Tam byl obchodním radou můj spolužák ze školy a soused z ulice, který mi sdělil, že si mám mazat balit kufry. Druhej den už jsem byl v letadle. Tam to bylo buď anebo. Buď zůstanu na furt, nebo jedu zpátky. Vybral jsem si tohle.

Měl jste nabídky na konkrétní filmy?
Na konkrétní filmy a hlavně na věc, kterou jsem nemohl akceptovat, a to byla móda. Já měl nabídky od americkejch super salonů, na módní kolekci pro 5th Avenue. Takovou šanci, myslím, žádnej českej kostýmní návrhář neměl. Teda kromě té Matragi.

Ale to také mohlo být zajímavé.
Ne, to bych seděl na třetí židli. Sice to je výtvarné umění, ale nemůžete dělat všechno. Čím víc věcí děláte, tím víc trpí kvalita.

To vám váš úspěch za mořem nepomohl ani jako malíři?
Za Milošem (Formanem – pozn. autora) přijela známá agentka z obrovské agentury, chtěla se mnou uzavřít několikaletou smlouvu, ale sešlo z toho. Dneska bych měl barák vedle Kellnera.

Ani po revoluci? To už bylo možné všechno.
Pak jsem dělal Larryho Flynta a měl jsem i další nabídky, ale to mě už nezajímalo, protože jsem naplno maloval.

O tom mluvím, jestli jste pak díky své pověsti neměl možnost dostat se do amerických galerií.
Neměl jsem potřebu být v jejich galeriích. Vím, že jsou takové galerie a soukromé sbírky, ale o tom spíš slýchám. Nikdy jsem to nerealizoval.

Proč? Nechcete prodávat své obrazy?
Je to, jako když jde dítě z rodiny nebo když se vám vdává dcera, taky vám to něco bere. Teď lituju těch věcí, kterých jsem se před léty zbavoval, protože mají desetinásobnou cenu. 

Třeba Zrzavý, když něco prodal, tak si to namaloval znovu. To můžete udělat také, ne? 
To není ojedinělý případ. To už dělali renesanční malíři. Takový Caravaggio třeba maloval některé obrazy vícekrát. Ale já nechci znova malovat svoje obrazy.

S oblibou tvrdíte, že auto je pokračovatel koně. Já bych spíš jako pokračovatele viděl motorku. Vy nemáte motorky rád? 
Motorky jsou poddruh auta. Na svatbě jsem měl dva slavné svědky – Františka Vláčila a Františka Šťastného, motocyklového závodníka. Motorky mám rád. Měl jsem štěstí, že jsem měl vždycky první motorku toho druhu u nás. Měl jsem první cébéčko 750, nevím, jak to sem vozili, měl jsem šestiválcovou hondu… Dneska má každej kluk motorku za spoustu peněz, tenkrát jsem byl sám. Díky Šťastnýmu jsem měl k dispozici třistapadesátky, které dostával z fabriky na zajíždění. Ale v životě bych si nedovolil s motorku to, co v autě. Jednou jsme jeli s Frantou, já jel za ním jeho stopu, a najednou jsem zjistil, že jsem na druhý straně. Když dva dělají totéž, není to totéž.

Kdy jste začal jezdit autem?
Autem jezdím od patnácti. Musel jsem vozit tátu, protože měl srdeční vadu. Vozil jsem ho v autě Praga Baby. Samozřejmě jsem jezdil bez řidičáku, ale dneska to už můžu říct, protože je to promlčený. V osmnácti jsem šel na Žižkov, kde byl slavný závodnický autoklub a stal se jeho členem.

Jakých závodů jste se účastnil? 
Tenkrát každej jezdil všechno. Jezdil jsem silniční závody, závody do vrchu, rallye. 

Závody do vrchu? Ty mi připadají poněkud jednotvárné, vám ne?
Jsou jednotvárný, ale zápolíte s člověkem před sebou, s jeho časem. Tam jde o vteřiny.

Jaké závody se vám líbí nebo líbily nejvíc?
Nejvíc miluju silniční okruhy – i jako divák. To se týká i motorek.

Byl jste jenom jezdec, nebo jste si auta i sám opravoval?
To bylo jako s tím šitím. Tak jak jsem neuměl přišít knoflík, neuměl jsem nic opravit. První pokusy jsem absolvoval na dvorku pod balkonem, kde jsem brousil motorovou hlavu na skleněný desce a pak to dával dohromady. Skončilo to všechno špatně. Měj celoživotní problém byl, že jsem neměl zázemí ani mechaniky. Pokaždý jsem sháněl na další podnik nebo sezonu někoho jinýho. Měl jsem jednoho špičkovýho mechanika, ale ten se chudák zabil při závodech. 

Pořád ale řídíte, ne? 
No to bych řekl. Ale dneska je to nuda. Člověk musí znát odlehlý silnice, kde se dá říct, že člověk jede v autě. Z Prahy sem se člověk jenom postrkuje. A je jedno, jestli máte lambo, nebo škodovku, musíte se courat.

Jaký jste řidič? Jste kliďas, nebo spíš cholerik?
V některejch špičkovejch situacích mi jde krev do hlavy. 

Závodníci jsou ale obvykle za volantem klidní.
Závodníci jsou klidní, ale hlavně vědí, co všechno se může stát. Normální člověk ví starou belu, co to auto dokáže a na co je připravený. To je to neštěstí, že nevědí, co mají vlastně v ruce. To je u všech mých kolegů samo sebou, že nedělaj blbosti jako předjíždění po kolejích nebo na plný čáře.

Jak se díváte na Čechy a na život u nás? 
Je to zoufalství a bezmoc, že s tím člověk nemůže nic dělat. 

Za komunistů to ale bylo ještě horší… 
Ale věděl jste, v čem žijete. Věděl jste, že jste v pralese, a musel jste se přizpůsobit. Ale když teď vidíte, jak se vše vyvíjí, tak se vám to nemůže líbit. Já si pamatuju, když se tady měnil režim, že nám říkali středoevropský tygr. Všichni jsme si mysleli, jak to těm ostatním nandáme. Dispozice k tomu byly, tady jsou lidi, který dovedou. Celý dějiny dokazují, že Češi jsou rukodělný a hlavou dokážou spoustu věcí. Ale chybí jim charakter. To se začal dělat randál klíčema, všichni zpívali hymny a druhej den začali vozit z Německa prošlý jogurty, kradli naftu a hledali, jak okrást stát.

V minulosti vám zakazovali vystavovat. Proč?
Protože jsem nebyl jejich člověk. Vědělo se, kdo kam patří. 

Kostýmní výtvarník u filmu jim nevadil?
Výtvarník nebyl v centru jejich pozornosti. Dělal jsem doma pro sebe. Odehrávaly se tragikomický věci. Je neuvěřitelné, že proběhly dvě výstavy – v Nový síni a ve Špálovce, ta byla nejvíc navštěvovaná v mým životě. Doporučil ji Barrandov jako výstavu kostýmů. Já udělal kostýmy ve sklepě a nahoře obrazy. Ve Voršilský jsem měl výstavu na doporučení mý domovský organizace Svazarmu. Na svazu to prošlo, protože tam bylo razítko. 

Netáhl jste jako výtvarník za sebou otcovo jméno? 
Táta umřel brzo, když jsem začal dospívat, tak jeho popularita slábla. Nejvíc jsem to cítil jako kluk školou povinný. To bylo až depresivní. Ať jsem udělal, co jsem chtěl, když jsem šel na poštu s balíčkem, tak hned: „Jé, ty seš Pištěk…“ To byla až enormní popularita. Bylo přímo utrpení jít s ním po ulici. Z firmy Ströminger nám nosili štos fotek, který táta po večerech podepisoval. Když jsem přišel ze školy, tak takovej pět deset lidí každej den přišlo, zazvonilo a prosilo o fotku. Já nevím, jestli to někdo zažil.

Vy jste nechtěl být nikdy populární? 
Nikdy jsem nechtěl bejt populární, je to pro mě strašná přítěž. Taky vím, že to lidi těžko nesou, to není žádná legrace. Jako malíř tomu nejste vystavenej, když nejste známej ze seriálu Ulice. Potom, co jsem zažil s tátou, mě to odpuzovalo. To neustálé nabourávání soukromí je hrozný. 

Co jste se naučil od svého otce? 
Bohužel jsem se od něho moc nenaučil. On byl neskutečně seriózní, slušnej… Největší plus soužití s tátou je, že jsem se ani desítky let po jeho smrti nesetkal s člověkem, kterej by o něm mluvil špatně, a to je umění, to nevím, jestli jsem dosáhnul… 

Litujete dnes něčeho? 
Určitě bych popsal nějakej notes, ale nebudu o tom mluvit. Spoustu věcí bych udělal jináč. Když se kdekoho budete ptát, tak řekne, že by všechno udělal stejně. Já ne. To je ta nejblbější odpověď. Člověk se za ta léta naučí, pozná a uvědomí spoustu věcí, které by mu to stejně dělat ani nenechaly. 

Text: Jiří Roth
Foto: Alexandr Dobrovodský
Ikona: Mužská věc