Myslela jsem si, že nemám problém říci někomu otevřeně své přání a touhy, ale to jsem se spletla. Pod tím zdánlivě jednoduchým vyjádřením se totiž skrývá hned několik obav. Především obava z odmítnutí a závazku. Že je to proto pro mě výzva jsem se o sobě dozvěděla na jednom kurzu mindfulness. Abych se změnila, hned další den, jsem se osmělila a začala „přát si a toužit“ v praxi.

Celé se to odehrálo na Havaji, ostrově, který jsem si hned zamilovala pro jeho krásnou přírodu a příjemné klima. A hlavně také pro přátelské, tak trochu bláznivé hippie lidi, kteří na tomto občas drsném místě našli svůj domov. Moje přání nebylo ničím výjimečné. Chtěla jsem vidět východ slunce nad oceánem a přitom posnídat tropické ovoce na útesu nad ním. Zádrhel byl v tom, že jsem tuto romantiku nechtěla zažít sama. A tak vyzbrojena vědomostmi z kurzu, jsem se rozhodla konat. Můj návrh jsem poslala svému novému kamarádovi, který se stal mým ochotným místním průvodcem. Jmenoval se David a byl návrhem nadšený. Domluvili jsme se na šest hodin ráno. Těšila jsem se i na jezírko s vulkanickou teplou vodou, ze kterého se východ dal příjemně pozorovat.

Brzy ráno mě vyzvedl ve svém autě. Bylo ve free stylu včetně pořádku i čistoty. Ale na to už jsem byla za těch pár týdnů zvyklá. Je to tak trochu tamní tradice. David měl vše nachystáno jak slíbil. Kafe v termosce, tropické ovoce z jeho zahrady a vejce natvrdo navíc. Idylku však narušilo počasí. Foukal silný vítr, blížil se déšť a byla nezvykle zima. On na to ale vůbec nedbal. Jako by nás obklopovala různá realita. Vyrazili jsme a po chvíli jízdy jsme zastavili kousek od místa s jezírky. V tom momentě se spustil silný déšť a mě při představě plavek spíš zamrazilo. Pohotově auto otočil a popojeli jsme o něco dál, kde déšť ustal. Zaparkoval na lávovém útesu nad oceánem. Vlny byly vysoké a s mohutným zvukem se rozbíjely o skály. Obloha úplně zešedla. Vítr mi cuchal vlasy a bylo mi chladno.

David vytáhl dvě kempingová křesílka. Líbilo se mi, jak umí žít jednoduše a přitom má vždy vše potřebné. Pohodlně jsme se usadili, ale když viděl jak se třesu, odběhl do auta a přinesl deku, kterou nás oba s péčí přikryl. Slunko se dralo zpoza tmavých mraků a chvílemi to vypadalo, že se mi mé přání splní celé. Místo tu vypadalo dramaticky a mělo strašidelný nádech. Teprve před rokem a půl se zde země zatřásla a vyplavila obrovskou lávovou řeku s několika rameny. Těžko si představit jaké to muselo být. David mi nabídl další kávu a začali jsme snídat. Přesně tak, jak jsem si to představovala. A bylo to krásné.
Ze zaparkovaného auta opodál v jednu chvíli vystoupil mladý muž. Bláznivě poskakoval a křičel a klaněl se neviditelnému slunci. Asi jsem mu rozuměla, ale z dálky to vypadalo trochu komicky. Smáli jsme se tomu a povídali si, jak je svět bláznivý.

Poté David vytáhl z batohu sešit a zeptal se, jestli může přečíst úryvek ze své nové knihy. Byla jsem zvědavá a kývla jsem.Věděla jsem, že píše, ale nevěděla jsem, co přesně. Začal číst a trochu se červenal. A po chvíli i já, když jsem zjistila, že jde o erotický román a že jsem v té knížce jednou z hlavních postav. „Ups…“ proběhlo mi hlavou….Po pár stranách jemně pikantního textu jsem ho zastavila s tím, že jeho představy zdaleka předčí realitu a že jsem netušila, jak jsem na něj zapůsobila a inspirovala ho. A taky že jsem potěšena, že můžu být jeho múzou, ale uvítala bych, aby v knize alespoň pozměnil mé jméno. Jelikož mi to ale svým způsobem lichotilo, povzbudila jsem ho do dalšího psaní tím, že se těším na první vydání s jeho věnováním a vlastnoručním podpisem. A že si pro něj přijedu zpět sem na Havaj. O tom, že David na rozdíl ode mě umí svá přání a touhy jednoduše vyjadřovat, nebylo pochyb. Tedy alespoň na papíře. Měl v tomto přede mnou veliký náskok a navíc i kuráž mi to přečíst.

Slunce si nakonec prorazilo přece jen malou mezeru mezi mraky a vykouklo. Seděla jsem a pozorovala tu krásu. Přemýšlela nad tím, jak se spojila naše přání a touhy a jak jsme si je vlastně vzájemně sdělili bez obav a bez strachu z odmítnutí nebo zavázání se k čemukoliv. Asi se přece jen naučím svá přání přímo vyjadřovat. Buď se stanou nebo ne. Ale nebudu si vyčítat, že jsem neměla kuráž, a tak jsem v životě o něco krásného přišla. Říkat svá přání a tužby je lidské, přirozené a sebevědomé. Tak nás to naučili na kurzu. A jsem za to moc ráda.

Když slunce vystoupalo ještě výš, byl čas vyrazit zpět. Všechno sbalil do auta a odvezl tam, kde mě před tím vyzvedl. Na rozloučenou jsem se mu podívala dlouze do očí a pak ho letmo políbila na tvář. Stejně tak plaše a nesměle, jak při našem prvním setkání v jeho knize… A v tom mě naplnil pocit uspokojení. Přece jen i já jsem mu něco z jeho „přání a tužeb“ splnila.

Text: Tina G.

Foto: archiv TG