Seděli jsme u nejdelší stěny restaurace s velkými okny s výhledem na rušnou ulici, u stěny, kde byly pouze stolky pro dva v řadě za sebou a všechny obsazené. Nechal jsem Alici, aby si vybrala židli, na které chce sedět, takže měla krásný přehled o celé restauraci, zatímco já se koukal na záda muže u stolku za tím naším, a mohl být rád, že vidím alespoň někoho, zatímco ten chlápek už měl před sebou jen zeď. A svoji partnerku pochopitelně, ale na tu jsem přes mužova záda skoro neviděl. Pak se muž zvedl a odešel na toaletu, takže jsem si tak, aby si toho Alice nevšimla, prohlížel tu cizí ženu proti mně. Trochu jsem si posunul židli, abych měl lepší výhled, a sledoval snědou dívku s uhlově černými vlasy, s křiklavě namalovanými rty a podivnou halenkou s výstřihem odhalujícím hlubokou rýhu mezi baňatými prsy.
Muž se vrátil a zase mi zaclonil výhled. Stejně jsem tu byl s Alicí, takže jsem se donutil zase chvilku poslouchat její vyprávění nudných historek z kanceláře, kde vyřizovala objednávky a smlouvy s klienty. Po mužovi se odebrala na toaletu i jeho slečna, s pohledem upřeným někam do dálky nad mou hlavou, zcela netečná k osazenstvu restaurace, a jak tak procházela kolem mě, ucítil jsem lehký závan na rameni, možná náhodný dotek, jak mě míjela, doprovázený těžkou vůní fialek, jakou jsem už dlouho z žádné ženy necítil. Laciná omamná vůně, která je tak pronikavá, až může obtěžovat. Ta holka byla možná cikánka, jak se tak pohybovala i jak byla namalovaná a navoněná. Přesto mi ten její náhodný dotyk způsobil známé svědění v podbřišku a musel jsem se hodně snažit, aby si Alice ničeho nevšimla.
Ve většině kultur je čarodějnictví spojováno především se ženami a také s působením zla pomocí magie.
Když se ta dívka vracela ze záchoda, zřetelný štulec nad pravou lopatku už nemohl být náhodný. Jinak prošla opět nevšímavě, se znuděným obličejem se svezla do židle proti tomu svému panákovi a teprve když si rukama prohrábla dlouhé vlasy, lehce se vyklonila do strany a naše pohledy se na pidivteřinu střetly. Páteří mi projelo elektrické zavlnění, až jsem se otřásl. Alice se na mě udiveně podívala. Zamumlal jsem něco o horkým čaji a snažil se nezírat na tu tmavou dívku. Chlápek přivolal číšníka a požádal o účet. Když zaplatil, páreček se zvedl a odkráčel z restaurace. Už žádný letmý dotyk dívky ani její pohled. Prostě odešla. Zmizela mi ze života nadobro a já tu zbyl sám s Alicí, která se věnovala svému obsáhlému monologu a ani si nevšimla, že kolem ní někdo prošel.
Když jsme s Alicí vycházeli z kavárny, byla už skoro tma. Šli jsme chvíli po chodníku směrem do centra, a pak jsme se rozhodli, že pojedeme domů tramvají. Přešli jsme ulici a stoupli si na refýž. V tom jsem ucítil jemné zatahání za rukáv. Když jsem se otočil, stála tam snědá dívka z restaurace a něco mi podávala.
„Tohle jste ztratil,“ vtiskla mi do ruky takové ty reklamní sirky a odešla.
„Co to je? Tohle přece není tvoje,“ zaprotestovala Alice. „Vyhoď to, nevíš, kdo to měl v ruce.“
Poslušně jsem odešel ke koši, pravou rukou dělal, že něco vyhazuju, pak jsem si sáhl do kapsy, vyndal kapesník, hlasitě se vysmrkal a zase ho vrátil do kalhot. Sirky už tam byly také, nyní navíc utěsněné kapesníkem.
Klub, jehož název byl napsaný na reklamních sirkách, se skrýval v obyčejném rodinném domku v poklidné pražské čtvrti. Tři dny po setkání s dívkou v restauraci jsem zazvonil na zvonek skrytý v listech břečťanu pnoucím se po kamenném sloupku vchodových vrátek. Něco cvaklo a branka odskočila od zámku. Vešel jsem po chodníčku k vchodovým dveřím, které mezitím rovněž někdo otevřel. Za dveřmi stál onen chlapík, s nímž byla snědá dívka v restauraci. Úslužně se uklonil a beze slov mě zavedl do velké prázdné místnosti, kde mě zanechal a zmizel. Kromě dvou stolků se židličkami a jednoho starožitného kanape tu nebylo nic. Stěny byly vymalované temně fialovou barvou a v hladkých černých rámečcích na nich visely fotografie nějakých krajinek. Postával jsem tam asi pět minut, když se otevřely dveře v rohu místnosti a v nich se objevila ona snědá dívka. Na sobě měla dlouhé tmavé šaty. Usmála se a natáhla ke mně ruku: „Já jsem Carmen. Pojď za mnou.“
Následoval jsem ji jako omámený. Zavedla mě po schodech dolů do místnosti, v jejímž středu bylo masírovací lehátko a hned za ním nějaká zástěna. Carmen mě požádala, abych si odložil a zmizela za zástěnou. Když jsem se díval po věšáku, upoutalo mě obrovské křeslo stojící za mnou. Vypadalo jako křeslo u zubaře, ke kterému jsem chodil jako malý kluk, akorát tohle bylo mohutnější a s příjemným designem vyvedeným z pravé kůže a chromované oceli.
K nejčastějším schopnostem přisuzovaným čarodějnicím patří škodící magie, jako jsou kletby nebo uhranutí, milostná magie a věštění a nekromancie.
Svlékl jsem se donaha a sotva jsem na věšák pověsil poslední kousek oděvu, vstoupila Carmen následovaná dvěma dalšími dívkami. Už na sobě neměla šaty a i obě dívky byly zcela nahé. Carmen přistoupila těsně ke mně a jemně mě zatlačila ke křeslu. Pohodlně jsem se usadil a zvrátil hlavu do opěrek. Dívky ke mně přistoupily z obou stran a Carmen si klekla mezi mé nohy. Všechny dívky mě hladily a velice lehce masírovaly mé končetiny. Slastí jsem zavíral oči a cítil, jak v mém těle povolují napětí a obavy z neznámého. V tom rozpoložení jsem ani nezaznamenal, že mi dívky po mých bocích připoutaly ruce k opěradlu křesla a totéž udělala Carmen s mými kotníky. Někdo z nich si stoupl za mou hlavu a masíroval mi spánky. Upadal jsem do nekonečné rozkoše. Ucítil jsem lehké zabrnění na zápěstích, když se mi zamotala hlava nenadálou slastí. Ztěžka jsem zvedl hlavu a pootevřel oči. Poslední obraz, který jsem si bral s sebou na věčnost, byl, jak si dívky potírají svá nahá těla mou krví.
Skutečný příběh zaznamenal: Jiří Roth
Ikona: Mužská věc
Foto: nandrr.com