Muži se v pohledu na prostitutky dělí na dvě skupiny: Jedni tvrdí, že nebudou platit za něco, co mohou mít zadarmo, druzí oceňují snadnost výběru a dostupnost žen, na které by si jinak netroufli. Už v prvním seriálu jsem zdůrazňoval, že miluju celé to dráždivé prostředí vykřičených domů, ale nejvíc mě baví odhalovat osudy žen, jež se vydaly na tuto dráhu.

 

Hrátky kruté Valerie

Už režisér Miloš Forman ve svém filmu Přelet přes kukaččí hnízdo objevil v postavě vedoucí sestry psychiatrického oddělení děsivou působivost zloby skryté za půvabnou ženskou tváří. Valerie byla nádherná žena. Už ne dívka, ale žena. Měla za sebou mnohaleté zkušenosti z provozu svého řemesla a jak to vypadalo, nehodlala s ním hned tak skončit. Valerie byla žena, která dokázala mužům zamotat hlavy, svým chováním je donutila opustit rodiny, spálit mosty, běžet za ní světa kraj, aby – se jim vysmála. Valerie byla krutá a muži byli cíle určené na odstřel.

K Valerii jsem se dostal souhrou několika náhod, když jsem si domluvil návštěvu privátu a spletl si den. Místo ve středu přišel jsem v úterý a otevřela mi ona. To byla první náhoda. Přišel jsem v hodinu, kdy měla mít klienta, ale ten jí dvě hodiny předtím odřekl. To byla druhá náhoda. A konečně třetí náhoda byla, že Valerie měla být v tom bytě až ve čtvrtek – ale přehodila si den i s klienty s kolegyní. Mnohem později jsem si říkal, že tři náhody už nemůže být náhoda, ale zpětně s tím stejně nic neudělám a ani si nejsem jistý, jestli bych chtěl tuhle zkušenost vymazat ze svých vzpomínek. Jakkoli šlo o zkušenost trýznivou a vlastně i bolestivou.

Valerie otevřela a podivila se, kdo jsem. Údiv jsem opětoval – čekal jsem Denisu, štíhlou krásku s černými vlasy splývajícími až pod zadek. Chtěl jsem odejít, ale pozvala mě dovnitř. Rychle jsme se dohodli – já budu mít jinou ženu za sníženou cenu. Připadalo mi to logické, že sleví, aby měla obsazenou hodinu, protože jsem předpokládal, že jde o prostitutku – obchodnici. Jenomže ze strany Valerie šlo o návnadu, kterou jsem ochotně zbaštil. Naštěstí – a to slovo bych měl napsat velkými písmeny – si u neznámých žen nechávám určitý časový prostor na seznámení. Na to, abych je odhadl, abych věděl, jak se k nim chovat. Valerie přes svou vřelost a vstřícnost vysílala jakýsi útočný tón, který mě nutil držet se zkrátka. První viditelný varovný příznak přišel krátce po seznámení. Seděli jsme proti sobě, ona mi něco vyprávěla o sobě a svém těle a náhle mě vyzvala, abych na ni sáhl. Protože jsem hned nereagoval, natáhla levou ruku a uchopila mě za mou pravou ruku v zápěstí. Její dotyk byl jemný, příjemný, ale najednou do mé ruky zaťala své dlouhé nehty, až jsem vykřikl bolestí. „Omlouvám se, trochu posiluju, asi jsem to přehnala,“ chrlila ze sebe, ale v očích jí skákaly pobavené plamínky. Vytrhl jsem svou ruku z jejího sevření. „Nedělejte takové věci, prosím.“ Požádal jsem ji laskavě, ale taky odhodlaně. 

Usmála se. Pak se zvedla, obešla mě, vzala ze stolu láhev vína, donesla ji na konferenční stolek a oběma nalila plnou sklenici. Nabídla mi svou sklenku k přiťuknutí tak, že se celá naklonila ke mně. Chtěl jsem si přiťuknout, ale ucukla. Rozesmála se a znovu nabídla svou sklenku, ale už dál ode mě. Nepřistoupil jsem na tu hru, pozvedl svou sklenici a se slovy na zdraví jsem se napil. Otrávilo ji to. Ani se nenapila a prudce postavila sklenku na stolek. Pak se zvedla a nechala z ramen sklouznout lehký župan. Pozorně jsem ji sledoval, i jak se ke mně sklání a opatrně mě zbavuje mého oblečení. A pak mě jen tak mimoděk šlehla přes holá záda košilí. Štíplo to, nic dramatického, spíš jsem se jenom lekl. A nechal se vyprovokovat. 

K lechtivým hrátkám měly další chvíle dost daleko. Vrhl jsem se na ni, ale začala se bránit. Kopala, kousala, zatínala do mě své nehty a hlasitě se smála. Žádný normální chlap se nechce prát se ženskou, ale já se musel bránit. Jenomže Valerie na mě útočila vší silou, takže jsem musel také přitvrdit. Nejprve jsem se jenom bránil a odrážel její útoky, ale když mě škrábla po levé tváři, vystartoval jsem po ní, chytil ji za obě ruce, smýkl s ní na postel, posadil se rozkročmo na její hrudník, koleny sevřel její hlavu jako do svěráku a pevně ji držel oběma rukama za zápěstí. Mlátila s sebou a kopala mě koleny do zad, ale za chvíli se unavila a jenom ležela a hlasitě oddechovala, ústa sevřená v křečovitém úsměvu. „Tak co, užil sis za svoje peníze?“ provokovala mě. „Už nic nedělej, jasný?“ pronesl jsem výhružně, pustil ji, slezl s ní a začal po podlaze sbírat svoje věci. Když jsem se k ní otočil, seděla už v křesle, župan na sobě, nohu přes nohu, tou horní lehce pokyvovala a sledovala mě opovržlivým pohledem. Nenapadlo mě nic lepšího než se obléknout, otočit se od ní a prásknout dveřmi. 

Zamířil jsem do nejbližšího baru a dal si pořádnýho panáka. Vůbec jsem nechápal, co se to vlastně stalo. Když jsem o dva týdny později ve stejném bytě ležel vedle Denisy, zeptal jsem se jí na Valerii. „S tou si nic nezačínej, nenávidí chlapy,“ reagovala Denisa. A vyprávěla mi, jak si vyhlídnuté oběti omotá kolem prstu, aby je pak zadávila a zcela strávené vyplivla na ulici. Důvod? Snad pokažené dětství vinou jejího otce, za což se jako dospělá mstí všem mužům, kteří jí přijdou do cesty. Chudák Valerie netuší, že ztracené štěstí si tím nekoupí a že každá další msta ji jenom oddaluje od dosažení pocitu spokojenosti a klidu v duši. Valerie, zlá na své muže, páchala nejvíc krutosti sama na sobě.

Předcházející návštěvu si zopakujte zde.

Zaznamenal: Jiří Roth
Foto: art-in-space
Ikona: Mužská věc