Tam se to stalo. Tam nebo mnohem, mnohem dřív, v časech vzpomínky, která mu možná ani nepatří, a nenechala se chytit. Se zavřenýma očima ucítil dotyk na druhým rameni, „a pak její jazyk na svý bradě, chápeš? Stál tam a nedokázal se pohnout ani o milimetr,“ obrátil jsem se k Julii právě včas, abych si všiml, jak se usmívá – a tváří jí prokmitl výraz temného vítězství a nezadržitelné slasti. 

„Julie, posloucháš mě, krucifix?“ řekl jsem, ale nejspíš vnímala jen zvuk mého hlasu a zůstávala přilepená ve své zvrácené představě mého příběhu. Užívala si to jako nějakou svou úchylnou fantazii. 

Pootevřené rty a pohled odhozený daleko za zdi a fasádu mého čerstvě pronajatého bytu, přimhouřené oči, tepna na krku se jí jemně zvedala s každým úderem srdce. Sledoval jsem ten drobný pravidelný pohyb a cítil její rozrušení ve vzduchu. Nepatrné částečky vylučované tělem, součást potu a dechu. Možná se jí i lehce zvýšila tělesná teplota. Pořád seděla opřená o čelo postele s rukama v klíně, ale prsty teď přimkla k dlani, jako by se chtěla něčeho držet nebo ještě líp, něco chytit a nepustit a způsobit si při tom drobnou masochistickou bolest. Bylo to tu znovu. Od nohou k hlavě mi stoupala slastná vlna smíchaná s vraždou a láskou v nejasném poměru a smysly od pádu z motorky naostřené do špiček ostrých jako hmyzí chloupky mi do mozku posílaly karneval prchavých vjemů včetně pozůstatku pachu otcova ručníku. 

Ta bestie. Napadalo mě asi dvacet způsobů, jak z ní ten špinavej smrad dostat jednou provždy. Dvacet závěrů jejího a pravděpodobně i mého života a taky pár zápasů se slastným koncem, které by to zvládly taky, ale jako obvykle jsem se nedokázal rozhodnout. Nad nově probuzenými schopnostmi a instinkty pořád ještě bděla zmatená hlava jako postarší učitel v pletené vestě nad hordou chlapů s fantastickými schopnostmi maskovaných za žáky a ze setrvačnosti podléhajících jeho chatrné autoritě. Celé tohle složité dilema by nejspíš vyřešila společná noc, jako se to stalo i v jiných chvílích nerozhodnosti, ale teď ne. Tentokrát jsem své vášnivé potřebě rozstřelit Juliino duševní i tělesné skupenství rozuměl, protože ten jazyk na bradě a nehty zaryté v rameni měly stejně obojakou chuť jako Juliiny pečlivě nalakované řetězy a jiné pomůcky vzájemného porozumění.

Posadil jsem se na posteli a stiskl jí předloktí tak silně, až musela pohled od své fantazie odlepit jako komiksovou žvýkačku a nakonec se na mě podívala. To bylo naposledy, kdy jsem ležel, zatímco ona seděla. Takhle už to nikdy nebude, objal jsem ji, abych zaplašil nutkání k násilí, a přiměl ji, aby si lehla. Trochu se bránila, ale lehčí zápasy jsme si už nacvičili, takže za chvilku měla své černé mikádo rozhozené po polštáři. Dívala se na mě stejně jako ta liščí žena, ale teď už to bylo fuk. Svíral jsem v jedné ruce obě její zápěstí a cítil jeho sílu. Sílu kluka, kterého brzy přijmou mezi muže, „tak poslouchej, tohle tě bude zajímat. A nemysli si, že se před ní nakonec svalil jako kus flaksy a vystrčil packy do vzduchu.“

„Fakt ne?“ použila afektovaný, přehnaně zklamaný tón.

„Mně je jasný, co sis představovala, mělas to napsaný ve tváři.“

„Ty seš nějak moc chytrej, chlapečku,“ provokovala mě, ale já byl ve střehu.

„Taky se mám od koho učit,“ řekl jsem docela vážně, protože tohle nebyla žádná hra stárnoucích milenců a jejich vykloubené fantazie. „A radši poslouchej, protože začínám mít pocit, že by se tě to mohlo týkat taky.“

„Seš ujetej,“ řekla, protože jí bylo jasné, že mám pravdu. Jen jsme tehdy ještě ani jeden nevěděli, jak se tahle pravda nakonec projeví.

Nechala si ale vysvětlit, že ho „nejspíš zachránily a nakonec zabily ty zavřený oči. Představ si, jak tam stojí, v lese, kolem poledne, s mrtvým prasetem a pravěkou šelmou, něčím mezi kočkou, psem a ďáblem. Máš to?“

„Jo.“

„A pak mu hlavou proběhne ta scéna, kdy někdo jako on v úplně jiným čase loví prasata. Dokonce i vypadá jinak, je trochu shrbenější a chlupatější a všechny z jeho skupiny ve stejný rokli, kterou on sám před chvílí prošel, přepadne parta chlapů, který vede žena. Krásná holka s rozpláclým nosem a jemnýma medovýma chloupkama na zádech a čelistech,“ řekl jsem Julii a popsal jí příběh, z něhož jsem se probudil po ranním karambolu s motorkou zapasovanou v příkopu. O tom, jak jsem té ženě vzal oštěp a poprvé ve svém jednoduchém životě sestrojeném z instinktů a opodstatněného strachu poznal tajemnou sílu náklonnosti. O tom, jak jsem si představoval, že ji přivedu do tábora a budu se o ni starat a nosit lesklé kameny. Jak zaječela a já musel utíkat a schovat se v koruně stromu a ona mě objevila, ale neprozradila. Jen se na mě chvíli dívala a pak odešla, opustila mě a nechala stát samotného uprostřed směrů, ale pak, už na cestě domů, mě našly oštěpy jejích chlapů. Vyprávěl jsem jí o tom, že poslední, co na co jsem myslel, než mě strhli na zem a rozbili hlavu balvanem, byla její tvář u paty stromu, jak se dívá nahoru. A možná, jestli se mi to nezdálo, konečně se trochu usmívala. Nařídila svým mužům, aby si na mě počíhali na stezce, nebo se rozhodli sami? Usmívala se, nebo jsem viděl jen zkřivené rty? Zůstala jen nahořklá tma a má bolest v hrudi a v hlavě stejná dnes jako před půl milionem let. 

A stejná jako ve chvíli, kdy ten kluk stál v lese na dohled od tábora se svou kořistí, cítil liščí jazyk na bradě, a pak přišel tenhle záblesk téhle vzpomínky – jako článek řetězu padajícího na jedné straně do hluboké černé jámy, zatímco já držím jeho opačný konec a vyprávím o tom Julii, abychom konečně mohli jalovou skořápku svého každodenního snění vyměnit za opravdu výživnou skutečnost.  

„Chápeš, Julie?“ řekl jsem.

„Asi začínám, pokračuj,“ věnovala mi pohled amatérského psychiatra, ale tak docela beznadějné to nebylo.Takže jsem jí mohl vylíčit, jak otevřel oči, strhl si její ruku z ramene a ten nádherný liščí krk sevřel do upatlaných zakrvácených prstů.

Předchozí kapitola: Mužská věc 93: Vítězství nezadržitelné slasti

Text: Dalibor Demel
Foto obrazu: Kunsthalle Mnichov, Luis Ricardo Falero: Čarodějnice letí na Sabbath, Creative commons
Ikona: Unsplash a MV