A zatímco já sedím u okna v prvním patře svého sídla s láhví alkoholu a svačinkou v ceně ojeté fabie, on ve své časové jámě drží oštěp pár metrů nad hřbetem stejného divočáka, jaké ráno vídám přebíhat louku mezi dvěma lesy. A díky němu přesně vím, že když ho probodnete, běží vám čas. Uměl bych totéž, co on, díky, díky, díky. Musel bych ho vyvrhnout a stáhnout z kůže, mít připravenou jámu s ohněm a rošt z klacků, kde by dým z mechu a bylin vyudil maso dřív než by do něj mouchy stihly naklást svá vajíčka a ukrást mi úlovek spolu s tisíci červími dětmi. Jenže já sedím ve své nádherné pevnosti postavené právě proto, abych už nikdy mouchy a červy řešit nemusel. Svět pozoruju jako Cohenův Ježíš z dřevěné věže, jen na rozdíl od něj s minimem soucitu, protože obyvatel mého pravěkého světa zjistil, že svět není žádná maminka, na můj vkus až příliš brzy. Ale snažil se, jak ten kluk se snažil!

Svého prvního vepře se chystal probodnout pro všechny, kdo mu dovolí zazpívat vítěznou písničku a umožní mu v pravěké korporátní kariéře postoupit o životně důležité patro. A já jsem byl u toho. Viděl jsem, jak se hrot oštěpu v naší společné ruce zvedá, ale než se mohl vydat na svůj smrtící let, oba jsme zjistili, že tu není jediným dravcem se zájmem o prasečí flákotu. Ze stromu se oddělila tmavá pružná skvrna, skočila a zaryla drápy zvířeti do hřbetu. Praseti se pod váhou stejně velkého zabijáka podlomily přední nohy, až zarylo rypákem do hlíny, a chraptivě zakvičelo, což ostatní členy stáda ponouklo k divokému úprku. Kvikot rychle přeladil do smrtelného chropotu, jak mu bestie drásala krk a hledala měkké místo, kam by mohla vrazit dlouhé lesklé špičáky, a když ho našla, chropot zabublal, jak krev z krční tepny zalila průdušnici, a začal rychlý srdeční odpočet. 

Stál na své římse za napřaženým oštěpem, a uvažoval, co se stane, až šelma svou oběť dorazí. Určitě o něm ví, musela ho vidět. Měl štěstí, že ke skále přišel z opačné strany, protože kdyby to vzal pod stromem, kde číhala, jeho i její lov by skončily rychle. A pořád se to může stát, protože až prase dodělá a bestie uvolní stisk, dost možná zvedne hlavu, ukáže mu zrudlou mordu a rozběsněná vítězstvím a krví vyskočí k němu na římsu. Protože dvě mrtvá těla jsou lepší než jedno, co nejvíc mrtvých těl, aby jedno zůstalo živé. Tyhle počty zvládne každý dravec, každý lovec, tomu rozumí úplně všichni na celým světě, ve všech směrech na zemi, ve vzduchu i ve vodě. Krev volá po další krvi, a když je co žrát, hlad roste. 

Šelma škubající se prase převalila na záda, vytrhla z krku kus masa a šlach a zahryzla se znova. Krev ještě dvakrát nebo třikrát vystříkla a pak srdce znehybnělo a jemu zbýval k rozhodnutí poslední okamžik. Nebylo kam utéct. Směrem k lesu se římsa zužovala, až splynula se skálou, u řeky končila ostrou hranou vysoko nad rychlou vodou. Mohl by zkusit lézt nahoru, ale tyhle skákající obludy se skvrnitou srstí jsou obratnější, mají drápy, sílu a hlavně obludnou vůli zabíjet. Nebyl by první, komu by prohryzla krk. Pod stromy i pod hladinou žily větší, děsivější, silnější bestie, ale tyhle zabíjely nejvíc lidí. Skoku a dopadu drápů a vyceněných zubů se neubrání nikdo. Někteří muži nosí v lese oštěp špičkou nahoru, ale ani to vždycky nepomáhá, tohle zvíře je tichý a chytrý. Když neskočí rovnou shora, stačí mu jeden odraz od země a zatne drápy do ramen a člověku prokousne krk než stihne nahmátnout sekeru. 

Všechny tyhle okolnosti mu v hlavě vybuchly najednou a já je tenkrát tu noc po návratu z Jeseníků a otcovy nestydaté koupelny cítil taky. A taky jsem věděl, co musí udělat, abych tady já dnes mohl sedět. Se svými čokoládami, láhvemi a prakticky bezednými pěnězotoky jako lovec, když uloví něco velkého. Když nechá nakouřit spoustu masa a ví, kde v jezeře stačí sáhnout do bahna, a vždycky vytáhne vousatou rybu s masem pro tři lidi. Když se mu podaří shromáždit skupinku hezky vypasených žen s vysokou pracovní morálkou a příjemnou povahou. Když se konečně nemusí bát, že v příští chvíli pojde někde v blátě daleko od všech, nebo na něj tři muži hodí oštěpy a jeden se trefí a on se nikdy se nedozví, jestli to mocná žena s jemným chmýřím na těle a nevyzpytatelným výrazem opravdu chtěla. Bylo naprosto jasné, co musí udělat, a takhle jsem to tehdy Julii řekl, tu noc, kdy jsme spolu znovu začali bojovat, a kdy jsem kromě své rozkolísané povahy nevlastnil prakticky nic kromě smlouvy na nájemní byt: „Věděl, že nemá šanci, ale sebral všechnu odvahu a nepravděpodobnost, chápeš, miláčku?“

Jako obvykle mlčela, ale mě už v hlavě zněly zrychlující bubny: „Vzal fotrův a svůj oštěp každej do jedný ruky hrotama dolů a tiše, jako sněhová vločka zatížená celým svým vykloubeným životem – skočil rovnou na ten pekelnej kožich.“ 

Předchozí kapitola: Mužská věc 89: Nejlahodnější životní pralinka

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Federico Faruffini (1831-1869): Messalininy orgie
Ikona: MV a  Max Muselmann na Unsplash (foto)