Julii samozřejmě zajímala ta šedivá ženská, určitě si myslela, že jí tím chci něco říct. Na začátku mi nejspíš moc nevěřila, i když se občas nechávala strhnout. Chytrá manažerka v reklamní agentuře zvyklá ovlivňovat názory a postoje a bůhví co ještě v měřítku, které jsem znal jen ze statistik ve zprávách. Nejdřív se možná nemohla rozhodnout, jestli mám halucinace, jestli nežiju v bláznivém světě pospojovaném jen uvnitř mé hlavy, nebo jsem si to celé nevymyslel, abych ji mohl zatáhnout do nějakého dramatu a vyhnul se zodpovědnosti za něco, o čem věděla jen ona, ale postupně se nechala strhnout víc než já sám. 

„A co ta šedivka? Co se s ní stalo?“ dorážela na mě se špatně potlačovanou netrpělivostí. „Pořád mluvíš jenom o tom klukovi, to ale není moc sexy, zabejvat se jenom sám sebou. Na světě jsou i jiný lidi, jestli sis všim. Všechno není jenom o tobě.“ 

Začala se rozčilovat a pohazovat vlasy, v pomlkách tisknout zuby, až jí vystupovaly žvýkací svaly, posadila se na posteli a opřela zády o zeď, jako kdyby seděla na poradě a měla hájit rozpočet nebo co, a kdybych ji neznal, myslel bych si, že se zbláznila ona. 

Takhle to bylo vždycky, klasická Julie, schopná podlehnout čemukoli, co jí její ledově racionální i ledově křehká mysl vpálí do duše. Jedno slovo? Dvě? Část výjevu? Intonace? Už jsem věděl, že nemá smysl po tom pátrat, protože každá otázka znamenala další výbuch a věty typu „nechceš mi rozumět“. Které slovo odbrzdilo obrněný vlak v jejím nevypočitatelném mozku? Mohlo to být cokoli. Jediné, co mě na tom doopravdy zaujalo, byl způsob, jak snadno si tyhle prastaré události spojila s mou osobou. Takhle jednoduché to zas nebylo. Teď, když už jsem o tom všem Julii jen vyprávěl, měl jsem čím dál víc pocit, že se pohybuju uvnitř světa vzpomínek a nebyl si jistý vůbec ničím. Všechno není jen o mně? 

„Jak o mně?“ přerušil jsem její stále vzrušenější monolog, ale nestačilo to.

„Jak o mně?“ zkusil jsem to znovu, hlasitěji.

Mlela dál, takže jsem ji musel vypnout postaru. 

„JAK O MNĚ?“ zařval jsem a ne, nedal jsem jí facku, jako tehdy v penzionu Marienka, ale prostě jí položil ruku na pusu, takže poslední slova se proměnila v „mmhmmmm“, což bylo mnohem snesitelnější.

Kupodivu ztichla a podívala se na mě se stejně šílenou dravostí, jako když před pár hodinami přišla a odpálila mě od dveří. 

„Jak to myslíš o mně?“ zopakoval jsem docela klidně pořád ještě s rukou na její puse.

Vzala mě za zápěstí a odtáhla si ji.

„Přesně kvůli tomhle,“ řekla. „Tohle jsi taky ty. Chováš se jinak, mluvíš jinak a taky trochu jinak vypadáš, ale pořád seš to ty. Já to celou dobu tušila, jinak bych sem vůbec nejezdila. Viděl ses vůbec v zrcadle? Počkej…“

Vstala a za chvíli se vrátila se zrcadlem z koupelny, ve kterém jsem už viděl ledacos. Tvář s krvavou linkou na čele, zmateného postaršího adolescenta, unaveného staříka, ale ještě nikdy jsem tam neviděl tohle… jak bych to jen nazval? Jestli jsem si někdy představoval obličej chlapa, co mi dovolil přímo ve třídě zmlátit toho drzýho parchanta a přitom neztratit glanc – tak takhle. Stejný oči, ale mnohem míň nejistoty. Vypadalo to, že vidí něco, co já si ještě nechci připustit. A zároveň mi bylo fuk, co si Julie myslí, byla mi fuk spousta věcí, který mě jindy trápily, včetně dračích pařátů mýho otce a způsobu, jak strávil dnešní, vlastně už včerejší odpoledne. Spousta obav dojížděla setrvačností, což sice neznamenalo, že se neobjeví další, ale teď mi bylo naprosto jasný, co musím své ženě říct.

„Proč takhle blbě vyvádíš?“ oslovil jsem ji. „Celý se to stalo kvůli tobě, tak si nestěžuj. Kdybys mi včera odpověděla na tu esemesku, byl bych dávno doma a na tý motorce se vůbec nevymlátil. Jenže,“ vzal jsem její tvář do dlaní a zmáčkl ji jako hroudu hlíny, „to bysme ani jeden nechtěli, že ne?“ 

Chvíli se na mě dívala a pak to konečně vyslovila.

„Ne. Nechtěli.“ 

„Dobře,“ pustil jsem ji. A pak jsem se přestal ovládat. Poprvé jsem to zkusil a řekl jí, jak jsem ulovil svý velký zvíře. Jak dlouho jsem štípal kámen na sekyru, jak jsem uhlazoval a brousil svůj oštěp. Trvalo mi to pár dní a radši jsem se moc nevzdaloval od našeho stanu, protože jsem občas zahlídl jeden z těch tří ksichtů a rozhodně nestál o další rvačku. Mohl bych se zranit a z lovu by nebylo nic. Otec a matka mě nechávali na pokoji, nosili mi jen jídlo. A pak se mnou otec šel za starým lovcem, za tím, co zabil tu velkou bestii z jeskyně, a řekl mu, že jsem připravený. Bylo zvláštní o tom Julii vyprávět takhle. Jako bych se před ní svlíkal do naha a zároveň si na sebe bral jiný šaty. Bylo to nebezpečný. Šílený. Několikrát jsem to chtěl vzdát, protože mluvit o tom, co jsem zažil já, bylo jiný než mluvit o tom, co zažil ten, kdo dával mý tváři výraz. Kdo jsem byl já a kdo byl on?

Byla v tom jistá úleva, když jsem jí popisoval, jak jsem odklusal do lesa se srdcem v krku. Jak jsem nesl za pasem sekeru a v ruce dva oštěpy, jeden svůj, se špičkou pečlivě vyštípanou z kamene, a druhý otcův umazaný od hlíny. Taky jsem ho přiostřil,  abych zmenšil nebezpečí, ale stejně jsem věděl, že i kdybych měl dvakrát tolik zbraní, budu stejně rozrušený a trochu zmatený, protože nejdůležitější nejsou oštěpy a sekera, ale rychlost, chytrost a odvaha. Takhle mi to řekl starý lovec, než jsem vyběhl, a konečně nechal otce, matku a celý svoje upatlaný dětství za sebou. A bylo v tom i něco vykloubeného, protože se zdálo, že na lov velkého životního zvířete není nikdy pozdě. A tomu jsem s padesátkou na krku už dávno přestal věřit.

Předchozí kapitola: Mužská věc 86: Čerstvě vylíhlý muž a divoké pohledy žen
Následující kapitola: Mužská věc 88: Nejšílenější zvíře v okolí

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Rudolf Jettmar (1869 – 1939), Zápas s obludou
Foto (ikona): Geran de Klerk na Unsplash
Ikona: MV