„Musel rychle dospět a dostat se mezi muže,“ řekl jsem Julii. „Jinak neměl šanci.“

Ležela vedle mě zamračená se stisknutými zuby, tváře už měla suché. Nikdy se nedojímala moc dlouho a nikdy jste netušili, kdy se jí nálada otočí do protisměru. Žena z magazínu Forbes. 

„Jasně, miláčku,“ řekla s potlačovaným výsměchem. „Stejně jako ty.“

Za jiných okolností bychom se pohádali nebo rovnou porvali – teď jsme to ale museli dotáhnout do konce. Takže jsem ignoroval její útočnou poznámku a podrobně popsal, jak se vrátil za otcem, ke kůžím a hliněným nádobám a taky k matce, která se mezitím vrátila od jezera a řekl jim to: „Chci ulovit svoje velký zvíře.“ Takhle jim to řekl, otci znovu ležícímu na lůžku a matce u něj na kolenou, na kusu dřeva přinesla nakouřenou rybu. Matka vždycky přinesla něco k jídlu, ale teď všichni věděli, co řekl a co to znamená – až uloví svoje velký zvíře, už matčino jídlo nebude potřebovat tak často jako teď. 

Otec se posadil a dlouho se na něj díval, s náznakem úsměvu, jako by se mu ulevilo. Nejspíš si myslel, že nechtěl zabít jeho, že hliněné zvíře rozšlápl z jiného důvodu, možná jako přípravu na tuhle větu, která mohla všechno změnit. Otec nikdy nechápal, proč dělá to, co dělá, ale těmhle slovům rozuměli všichni tři. 

Až uloví velký zvíře, už nebude patřit otci ani matce. Bude stát uprostřed směrů, ale ne sám. Přejde do světa mužů a jako lovec bude na průsečíku všeho stát s nimi a to bude dobrý. Už nebude patřit matce a otci, ale všem, bude živit sebe i všechny ostatní. Ženy se na něj budou dívat jinak, i ta jedna, která ho teď má v moci. Podivná žena se šedivýma vlasama, přitažlivou tváří a pohledem, co po sobě nechává jizvy. Během jeho lovu velkýho zvířete mu ale nikdo nebude smět pomoct ani uškodit, jinak umře. A pak, až bude patřit k lovcům, nikdo mu nebude smět ublížit, protože by ohrozil všechny. Kdo napadne lovce z vlastní skupiny, umře.

Ti tři z rokle to vědí. Nechtějí se nechat přivázat ke stromu a nechtějí se nechat vyhnat a pak lovit jako zvěř. Nechtějí se nechat přitáhnout zpátky do tábora a pak z dlouhé tyče zavěšené mezi dvěma stromy viset hlavou dolů nad ohněm a cítit, jak jim nejdřív hoří vlasy, a pak se kůže na hlavě svraskává žárem a praská. Nebo – kdyby se trest obešel bez ohně – aby na nich kluci zkoušeli oštěpy a sekery. Aby jim rozbili hlavu a nařízli krk, aby všechna krev vytekla do udupaný trávy. Nechtějí, aby je duchové s tenkýma rukama a nohama odtáhli do nejhlubšího místa světa, odkud by pak museli šplhat nekonečně dlouho zpátky na kamenitou pláň, kde nic neroste, a pak bojovat se strážci velkého zeleného lesa. A možná by ani nemohli zvítězit, když udělali něco takovýho, něco tak špatnýho a zlýho. To, co dnes udělal otci, a ta žena ho přitom viděla. 

Matka pochopila. Vstala, objala ho a řekla, že on to zvíře zabije, přinese a získá si úctu všech. Znělo to jistě a samozřejmě. Uklidnilo ho to. Otec mlčel, ale to důležitý bylo právě na něm. Musí mu dát svůj oštěp, odvést ho ke starýmu lovci, co kdysi sám zabil velký zvíře z jeskyně, zvíře, co samo zabíjí drápy a zuby. Musejí za ním jít spolu, otec prohlásí, že syn je připravený, a on si pak musí vyrobit vlastní oštěp a sekyru. Do lesa pak odejde se třemi zbraněmi, starou i novými a nesmí se vrátit, dokud neuloví svoje velký zvíře. Zvíře, co jí trávu a listy, dost velký, aby se z něj najedli všichni, nebo hltače masa a krve. A pak vejde mezi muže, pak se všechno změní, ale musí se to udělat tak jako vždycky, nic se nesmí vynechat ani přidat. Otec musí promluvit, musí mu dát svůj oštěp, on si musí vyrobit svůj, musí si vyrobit sekyru, odejít a vrátit se. 

„Chci ulovit svý velký zvíře,“ zopakoval otci, protože to od začátku říkal jemu, bylo to pro něj, ne pro matku, od začátku to všechno říkal jemu, odjakživa všechno říkal jemu, ale otec ho nikdy doopravdy neposlouchal. Nikdy nepochopil, co od něj potřebuje, a teď už bylo pozdě. Už zbývalo jen se řídit zvykem, kdy všichni vědí, co mají a musejí dělat. 

Otec vstal, konečně si vzpomněl, co musí udělat a trochu zmateně se rozhlédl a začal šátrat za lůžkem a mně se ještě teď zpotí čelo, když si na to vzpomenu. Na tu chvíli trapného čekání a těžkého vzduchu a vůně nakouřené ryby na matčině talíři a otce ohnutého do šera u podlahy, jak funí a heká. 

„Chci ulovit svoje velký zvíře,“ zopakoval s pohledem na otcova záda, jako by chtěl sám sebe přesvědčit, že všechno je v pořádku, že takhle celá ta velká věc začíná, ale zároveň bylo jasný, že ani tohle nebude jak by mělo, protože si najednou nemohl vybavit, že by kdy otce s nějakým oštěpem viděl. Viděl ho se zablácenýma rukama, viděl ho s hliněnýma zvířatama a nádobama, viděl ho s klackem na míchání hlíny v jámě, ale nepamatoval si, že by ho kdy viděl s oštěpem s kamennou špičkou ostrou jako stéblo trávy a pevnou jako skála. Dlouhou a děsivou zbraní, jakou měli ostatní muži.

„Mám,“ ozval se najednou otec a vztyčil se. A pak se otočil a ukázal klacek s kamenem na konci, tenký, v polovině naštíplý a kratší než on sám, a to bylo špatný, protože takový nedoletí dost daleko a nemá sílu. 

„Můj oštěp,“ vysvětlil a zdálo se, že je na tu věc pyšný. Možná by tím mohl ubít králíka, protože špička připomínala kámen z potoka. Nebo míchat hlínu s vodou, aby zřídla a dala se tvarovat. Je dost možný, že právě k tomu otec svůj oštěp použil, protože tupý konec byl špinavý od zaschlýho bláta. 

Podívali se s matkou na sebe a dost možná si mysleli totéž: S tímhle klacíkem možná vyděsí žábu, ale velký zvíře zůstane v bezpečí a ještě se mu bude vysmívat.

Otec mu svůj oštěp podával v natažených rukách s tak slavnostním výrazem, že nemělo smysl cokoli namítat, zvlášť po tom, co mu dnes udělal, jak ho málem zabil i bez oštěpu, holýma rukama. 

Vzal od něj tu věc a kývl. Na okamžik ho napadlo, jestli to není otcova pomsta za dnešní odpoledne, ale z jeho pohledu nic zlýho necítil. Prohlédl si hrot a přejel rukou po dřevě. Vlastně to nebyl oštěp, ale hračka. Ale bylo to všechno, co od něj mohl dostat. Nic víc nedostane a musí se s tím smířit. A pak se podíval na podivnýho muže, kterýho dneska málem zabil a objal ho, jako když si ještě na zemi hrál s jeho hliněnýma figurkama. Na rozloučenou se svým nesplnitelným přáním – a na konec dětství. 

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: John William Waterhouse (1849 – 1917): Hylás a nymfy
Ikona: Yuya Yoshioka na Unsplash a MV