Napadlo mě, jestli tu spala. Jestli tu byla ve chvíli, kdy mi v uších zněl křik lovců, jestli mému opuštěnému otci přinesla tašku s olivami, sýrem a šunkou. Jestli se právě koupala v naší staré vaně, když jsem zažíval stesk na vrcholku stromu, a co přesně dělala, když jsem nad uslintanou hlavou strážce lesa držel helmu.

Bylo to ale důležité? Ženy následují své instinkty. Stejně jako muži, stejně jako já, stejně jako starý a teď nejspíš blažený muž mezi dveřmi. Bavorák odrazil od chodníku a když míjel náš dům, zatroubil na pozdrav. Odvážela si v kabelce některý ze svých řetězů? Dál jsem seděl a čekal, až se uvnitř něco stane. Něco osobního. Něco bolestivého, ale ne, auto s mou ženou zabrzdilo u hlavní, zablikalo a zmizelo. V pořádku, je pořád tady na světě se mnou, když budu chtít, možná ji znovu dostanu. To teď není důležité. Na řadě je muž ve svém sídle, vládce svého vědeckého světa. Má žena ho oslovila a on odpověděl. A to byla chyba, protože mně už nebylo osm, ale o čtyřicet víc. I mně už začínaly šedivět vlasy.

V mém životě se vyskytoval vcelku okrajově. Když jsme se v jeho volných chvílích setkávali, byl vlastně docela hodný, ale taková setkání se musela hodit hlavně jemu. I teď s Julií se mu to hodilo a nepochybuju, že když o mně mluvili, pomáhal jí vypočítávat mé chyby, poklesky a nedokonalosti. Po tomhle útoku už jsem k němu necítil žádné závazky, jen zvolna sílící nechuť.

Odlepil jsem se z podezdívky a šel se ještě projít kolem bloku, začínalo to být osobní a to mohlo vést k problémům. Mohlo to znamenat nevýhodu. Když chcete zabít divokého kance, nemůžete se proti němu jen tak rozběhnout. To je špatné, hloupé a nebezpečné. Musíte ho překvapit dřív, než útokem nebo útěkem překvapí on vás.

Po hodinovém procházení a sbírání síly jsem znovu vešel do domu. Neměl jsem žádný plán a za plotem se necítil zrovna jistě, byl jsem na cizím, potenciálně nepřátelském území. Znovu jsem to vzal přes garáž, průchozí dveře do domu byly ale zamčené. Takže motorku už viděl, protože já se klíče nedotkl. Zavřel jsem garáž a vešel hlavním vchodem.

„Tati?“ varoval jsem ho.
Žádná odpověď. Chvilku jsem stál v hale, z Juliina parfému zůstal slabý dech na hranici reality a fantazie. Kromě vůně jsem zachytil ještě rytmický zvuk a stačilo vyjít pár schodů do patra, abych si byl jistý: Chrápal. Musela mu dát pořádně do těla.
Zul jsem se a jen v ponožkách vešel do obýváku, na parketách zůstávaly šlápoty z potu. Bez těžkých kožených bot jsem si připadal slabší, ale znovu obouvat se mi nechtělo. Posadil jsem se na pohovku naproti knihovně, na jedné z polic byla řada knižních hřbetů přerušená a v mezeře stála matčina fotka a dóza s částí popela.

Měl jsem hlad a žízeň. Znovu jsem vstal, v kuchyni našel čerstvý chleba a pár rohlíků, v lednici italskou šunku, pár druhů sýrů, olivy a skleničku s kachní paštikou. Když Julie kupovala uzeniny, tak jen ty nejkvalitnější. Ve dveřích lednice se chladily kokosové vody v papírových krabičkách a skleněná láhev s bio jablečným džusem, ten nejspíš přinesla z ranního farmářského trhu. Namazal jsem si paštiku na rohlík a nalil si džus. Známá chuť. Hodil jsem to do sebe rovnou v kuchyni, zadrobil dočista vytřenou pracovní desku a šel nahoru do koupelny.
Ať už otce motorka v garáži zneklidnila nebo ne, chrápal dál, slyšel jsem ho i přes zavřené dveře, přes zeď, přes všechno, co nás kdy spojovalo a rozdělovalo. Vešel jsem do koupelny, okno bylo pootevřené a vana mokrá, na bílém emailu se leskly stovky kapiček. Shodil jsem ze sebe propocené hadry a dal si sprchu, už jsem se tu nemyl spoustu let, ale kohoutek od teplé vody pořád prokluzoval.

Ze dvou mokrých ručníků jsem si vybral oranžový, ještě trochu voněl a nebyl tak nasáklý jako otcův tmavě modrý. Na zrcadle stál deodorant David Beckham a luxusní pánská kolínská, obojí skoro nepoužité. Navoněl jsem se, oblékl a opatrně pootevřel dveře ložnice.

Předchozí kapitola: Mužská věc 70: Stará krádež nové ženy
Následující kapitola: Mužská věc 72: Chci zpátky svoje jizvy!

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Giorgio Trovato na Unsplash (ikona) a Creative Commons – volné dílo (Guido Reni: Zuzana a starci, Auckland Art Gallery)
Ikona: Mužská věc