Když prakticky nic nemáte, stěhování je snadné. Julii jsem nepotkal, i když při pohledu na její rozsvícené okno jsem se cítil hůř než Frodo před plamenným okem Mordoru. Byl jsem prostě vcelku vyděšený Pytlík, ale natolik zaneprázdněný akcí, že mu tenhle umolousaný útěk připadal skoro jako hrdinská akce. Fuj. Hnus. Ale návrat do gravitace našeho rodinného domu měl svou výhodu.

„Já na vás měla políčeno už dlouho, ale vy jste si mě nikdy nevšímal,“ vyrobila něco jako vyčítavý úsměv a vymáčkla si do pusy trochu Jesenky rovnou z tuby. Tohle byla změna – žádná donáška výběru klobás a sýrů. Seděla na gauči, maminka synovy spolužačky z místní základky, znali jsme se z rodičovských schůzek, ale nikdy se nedostali dál než za pozdrav. Jmenovala se Marcela, ale chtěla, abych ji oslovoval Šoša podle hrdinky knihy Isaaca Bashevise Singera. Na tak nádhernou a vyšlechtěnou bytost mezi modelkou a elfkou bych si nikdy netroufl. Teď jsme se srazili v naší staré samoobsluze a za dva dny měla jedny ze svých asi pěti tisíc šatiček přehozené přes mou židli u jídelního stolu.

„Ale všímal,“ nelhal jsem, protože Šošu přehlédnout nešlo. Vypadala jako dospělá verze malé mořské víly, jak jsem si ji zamilovaně představoval, když mi bylo šest.
„Ale prosím vás, nelžete, já vás viděla,“ uchichtla se, tentokrát jako Beruška z Ferdy Mravence, a můj ochrnutý chlapeček se tetelil rozkoší a splněným snem. Její manžel vlastnil několik podivných firem od finančního poradenství po prodej kožešin a prasat, klouzal světem velkých financí a různými šedými zónami, ale to byl svět dospělých. Nám bylo maximálně deset. Stačilo sedět doma, dívat se magickým oknem do pohádkového světa, čekat až na parapetu přistane elfí víla, složí křídla do kabelky od Karla Lagerfelda, na pár hodin se prolne do mého bytu, vysosá svou porci kondenzovaného mléka a zase odletí.

Takhle to šlo do poloviny prázdnin, kdy jsme se s otcem rozhodli, že část matčina popela dopravíme na Moravu a v modrobílé dóze z čínského porcelánu postavíme mezi urny její sestry a rodičů. A že to udělám já, protože otec jako vytížený akademik a celoživotní odpůrce cestování i celé matčiny rodiny o takovou cestu neměl zájem. Já ale ano, takže jsem poslední srpnový pátek u příležitosti 25. výročí své svatby vyrazil na Tomově motorce a s matčinými pozůstatky v batohu směr Jeseníky. Hodlal jsem si to užít ve starém stylu. Obstarat mámu, večer někde přespat nadivoko, v sobotu projezdit hory a místa, kde jsem trávil prázdniny, a v neděli přijet domů dřív než Marcela přistane na parapetu.

„Prosim vás, hlavně z toho nikde nesleťte. V pondělí v osm mám jógu, ale asi odpadne,“ a smajlík s mrkající jedním okem, tyhle esemesky mně bavily. Vytlačil jsem motorku z otcovy garáže a s pocitem bezstarostného jezdce s dokonale odlehčenou hlavou odbublal po staré Poděbradské k Hradci Králové a dál do Orlických hor. Náladu mi nijak netížil ani poněkud morbidní náklad v motorkářském batohu, koneckonců část mámy se vracela domů. I já se vracel domů, do podhorské vesnice, lesů a zatopených lomů, kde jsem prožil tu nejlepší část života. Aspoň jsem si to tehdy myslel. Jenže nakonec na mě čekal docela jiný domov a mnohonásobná smrt.

Předchozí kapitola: Mužská věc 65: Šílená žena a modelka, která si zdřímla
Následující kapitola: Mužská věc 67: Zběsilým světem bývalých milenců

Text: Dalibor Demel
Foto: Dustin Humes (ikona) a Hector Reyes na Unsplash
Grafika ikony: Mužská věc