Seděl za stolem a nabídl mi panáka své vlastní slivovice. Jiřího domácí alkohol by i práškovacímu letadlu pomohl k nadzvukové rychlosti, ale mě tahle sloučenina naopak ochromuje. Navíc bylo deset ráno a den před uzávěrkou.
„Nemůžu, kámo, víš jak to mám,“ hodil jsem tašku na redakční gauč a zeptal se, co se stalo.
„Dobře,“ řekl Jiří bez jakéhokoli citového vydírání a naplnil jedinou sklenici. Neměl jsem strach, že by náš časopis nevyšel. Jiří je Charlesem Bukowskim české publicistiky a redakčního řemesla. Bukowski dokázal podle očitých svědků vypít jedenáct láhví bílého vína a druhý den normálně fungovat. Jiří bílé víno nepije, protože mu dělá špatně na žaludek a abychom se prošli po oslím můstku, protože na stavbu lidského není čas, v žaludku už toho měl hodně.
Jiří přesně znal tajemství základních pohybů. Alkohol shora dolů, zoufalí a zmatení muži na jih.
„Doma to prasklo,“ řekl s klukovským úsměvem, který svědčil o tom, že se snažil si novou situaci mezi dvěma ženami příliš nepřipouštět. Obdivoval jsem jeho vyrovnanost. Schopnost přežít nejrůznější ústrky osudu, které by jiné povahy včetně té mé položily na lopatky a možná i zaházely hlínou.
„Kde budeš bydlet?“ zeptal jsem se.
„No kde bych měl bydlet?“ řekl s překvapeným výrazem. „Doma, ne? Zatím. A pak prostě v nejhorším nastartuju motorku a někam vyrazím.“
„Na jih?“ zeptal jsem se v mlhavé představě, že v podobných případech se vždycky jezdí na jih. Protože je tam moře, holky a ananasy se tam dají trhat rovnou ze stromu.
„Třeba,“ řekl Jiří a vyklopil to do sebe a zapil vodou z plastové láhve, kterou si chodíval plnit z kuchyňského kohoutku.
Takže žena A se prošťourala k nepatřičné existenci ženy B. Situace jen o málo mladší než pěstní klín. Přirozený vývoj věcí, když jednou sejdete z cesty dospělé lásky, odříkání, zodpovědnosti a citové inteligence. Vím to, protože jsem se rozváděl někdy kolem roku 2015, už si přesně nevzpomínám. Dali jsme si pak s čerstvě bývalou manželkou první porozvodový polibek, šli novou kapitolu našeho společného života zahájit slavnostním obědem v thajské restauraci a pak jeli domů za našimi dvěma syny. Myslím, že je zrovna hlídal její nový přítel, sympaťák na první pohled a můj společník z mnoha pánských jízd, které následovaly – například, když se bývalá manželka věnovala józe. Tohle poněkud výstřední sepětí mě v dalších letech stálo několik perspektivních vztahů.
Jiřího nová konstelace měla ale v roce 2019 spustit sled zmatených, šílených, extrémně bolestivých a nepříjemných událostí, které přibližně o rok později vyvrcholily mnohem smutnějším rozvodem, nákupem dvou chat v utajeném údolí poblíž Prahy – a vyhazovem z Esquiru. Teď ovšem ještě svítilo slunce a začínala motorkářská sezóna. Což by vysvětlovalo Jiřího dobrou náladu, protože dole na dvoře parkoval jeho Harley-Davidson Road King.
Podíval jsem se z okna na mocnou černo-chromovou siluetu a znovu oživil svou závist. S motorkou musí být život snazší, ledasčemu ujedete a zůstáváte v anonymitě. A když se všechno podělá, můžete buď odjet na jih nebo sundat helmu s rozjet to ze srázu. Když víte, jak se to vlastně řídí. A to jsem nevěděl. Ale chtěl jsem. Když už jsem se nechal sám sebou zahnat do kouta, možná bych z něj mohl, až se nebudu dívat, rychle a s řevem uniknout na motorce. Aspoň na chvíli, na malou chvíli, proto to taky muži před padesátkou dělají. Bez ohledu sprchu soucitných a posměšných pohledů, jíž jim rozumní lidé ohazují záda. Ví se to o nich, je to typický znak, tati. Dělá to skoro každej, ne? Když může Jirka, tak proč ne já? Mohl bych, tati? Prosím tě, mohl bych? Budu opatrnej, fakt slibuju, budu jezdit pomalu. Tati, prosím tě…
„Tak dobře, ty pitomče,“ ozval se ve mně hlas ze stanice autobusu číslo 137. „Tak si ty papíry udělej, ale jestli si přerazíš páteř a skončíš na vozejku, mně to bude úplně jed…“
„Jo, jo, fajn, dík!“