Zvědavost zvítězila nad podezřívavostí, aspoň pro tuhle chvíli. Mezi míhajícími se těly si všiml, že pár mužů se vrátilo, nikoho nenašli, žádná past, samozřejmě.
Teď bude muset vydržet přidrzlé prsty a pak se uvidí. Napadlo ho, co by udělali doma v táboře, kdyby chytili osamělého cizince. Nejdřív by si nejspíš taky takhle hráli. A pak?

„Chrrrl,“ ozval se při zvlášť důkladné prohlídce zubů.
„Jau,“ zaslechl ženu obsypanou hroznem vyšetřovatelů obojího pohlaví, včetně dětí. Někdo mu dokonce strčil prst do pupíku a vzápětí mu výhled zaclonila paže a ucítil jemné klepnutí do nosu.
„Nechte toho, vy hovna,“ vykřikl, když mu kdosi vytáhl prsty z pusy.

Věděl, že mu nebudu rozumět, takže může být upřímný a hlavně potřeboval vyzkoušet, jestli kouzlo pořád působí.
Nová salva smíchu. Slyšel, jak žena poslala všechny do hovnivé díry a jak se to taky všem líbilo. Stihla se na něj podívat a zachytit jeho přikývnutí. Každá další chvilka dobrá.

Tak jo, řekl si s cizí rukou šátrající pod kožešinou omotanou kolem pasu.
„Strkejte si ty prsty do vlastních zadků,“ okřikl skupinu největších nadšenců a trochu s sebou trhl, když mu čísi studené prsty stiskly ptáka a zatáhly za něj jako když z teplého břicha zabité kořisti vysoukáváte střeva. Všichni ječeli a dožadovali se své chvilky, měl co dělat, aby se pod tíhou pozornosti nesvalil.

Mě vzpomínka na tenhle prastand-up nerozveseluje, protože samozřejmě vím, co následovalo. Pod vlivem pedagogického působení na základkách, rozšiřující se sbírky válek, anket o nejodpornější, nejbolestivější a nejzbytečnější způsob vraždy – a především na základě průzkumu své vlastní mysli jsem už věděl, že pod horami úsměvů pospává jeskynní svět bestiality.

Uprostřed všeobecné veselosti do popředí vystoupil postarší chlápek s mušlemi vpletenými do vousů. Se svým vlastním úsměvem se prodíral mezi víceméně neškodnými zvědavci až do první řady. Všiml si, jak se blíží. Jak rozhodně. Se svým vlastním záměrem a na štípání do brady to nevypadalo. Odstrčil poslední ohmatávače a stál před ním, v ruce krátký klacek osazený oblým kamenem.

Podíval se mu do očí z takové blízkosti, že ucítil jeho dech (nic moc). Chvilku mu zkoumal zorničky a pak schoval zuby za rty a obrátil se čelem k davu. Zvedl ruce, jako by jim ukazoval dvě ohnivé oči schované v dlaních a pronesl několik nesrozumitelných slov, po nichž bylo zase slyšet tíkání ptáků.

Dav rozpačitě zmlkl a pár copatců se na sebe nejistě podívalo. A on okamžitě pochopil, v čem spočíval všechen ten humor. Vousáčův has zněl hluboce, jako hrom, jako praskající skála, zatímco ten jeho i všech, které znal, připomínal vytí malých šelem z lesa.

Jak může něco tak hlubokého, silného a chraplavě děsivého vyjít z člověčího krku? Z tenkého dlouhého krku mezi vyzáblými rameny? Jenže o to teď samozřejmě nešlo. Na té tváři bylo zvláštního ještě něco jiného. Než mohl prozatím neuchopitelnou myšlenku rozvinout, cizinec se k němu znovu otočil, opatrně mu položil prst pod oko na straně srdce a pečlivě si ho prohlížel. A jemu to konečně došlo. Kůže toho chlapa měla barvu hlíny, stejně jako jedno jeho oko – a to druhé svítilo jako nebe. Jako to jeho.

Teď se mu konečně pořádně rozbušilo srdce. Ne že by necítil strach, ale s tím počítal. Věděl, že strach přijde, že ho možná zabijou dřív než stihne říct, proč je hledá. Na tohle se ale připravit nemohl. A když se teď mohl v klidu a pozorně rozhlédnout po nejbližších tvářích, viděl oči obou barev. Dvakrát nebe, dvakrát zem, zatím si nevšiml, že by tu někdo měl každé oko v jiné barvě jako vousatý cizinec a on sám, ale možná tu takoví budou.

Znovu si vzpomněl na chvíli tenkrát u jezera, když matka naštvaně mrskla rybou o zem, odvedla ho blíž k vodě a vysvětlila mu, že nemá špatný oči, jak mu říkali všichni ostatní. Že není pravda, že nic neuloví kvůli němu, ale protože mají smůlu nebo jsou špatní lovci. Jak namalovala do písku hlavu s očima, pusou a nosem a přinesla tu kytku v barvě nebe a položila ji písečné hlavě na místo jednoho oka.

„A to druhý?“ ukázal tehdy k prázdnému kolečku.
„Jako já a všichni.“
„Aha, a proč je to špatný?“
„Není to špatný,“ řekla matka. A když se teď díval do tváře s hliněnými korálky ve vousech a s dvoubarevnýma očima, kolem nichž se teď dělaly přátelské vrásky, viděl, že měla pravdu. I když úplně jinak, než si tenkrát myslela.
Cizinec mu položil ruku na rameno a dál studoval jeho oči. Usmál se, a znovu cosi řekl poněkud zmatenému obecenstvu: pootevřené pusy, škrábání za ušima, mnutí špiček nosů a rozpačité vzájemné pohledy.

Nejspíš jim právě sdělil, že tihle dva nejsou na hraní. Dnešek nejspíš přežijí. Možná i zítřek – a pak se uvidí.
Cizinec se postavil vedle něj a poplácal ho po zádech.
Vážně nemá špatný oči. Má je dobrý. Teď hlavně na to, aby se lidem, kterým připadaly špatný a dali mu to sežrat až do krve, staly opravdu hodně špatný věci. Jo.

V jeskyních pod horami se probouzející stín definitivně probral. Protáhl se, všiml si trhliny ve skále, široké tak akorát, aby se mohl prodrat na světlo a spravedlivě zmasakrovat svůj kousek světa.
Teď byla řada na něm, aby se usmál. Na všechny. Na cizince, na ženu a na svou novou společnost. Pomůžou mu. Bude to dobrý pro ně i pro něj. Pozítří ráno se břeh jezera probudí do nových časů, v hlavě se mu skládal plán tak jasně, že už se všechno prakticky stalo. Pořád se to může podělat, ale s každou chvílí života navíc se jeho strach vyprazdňoval.

Zvedl do vzduchu obě ruce a znovu ukázal davu dlaně. Odpovědělo několik nesrozumitelných, ale podle tónu celkem přátelských hlasů. Vousatý cizinec pokynul jedné z žen. Zmizela u lodí a vrátila se s kusem pečeného masa. Vousáč ho roztrhl na dvě části a nabídl mu je v natažené ruce.
Do jedné se zakousl, druhý podal své ženě.

Vyjde to. Něco velkého to chce, něco mimo jeho obvyklou nenávist. Po všech těch ústrcích, zradách a křivdách má konečně štěstí. To není jen tak. To je jinak. Tuhle nádhernou náhodu, hebkou jako vnitřní strana stehen jeho ženy musely zařídit neviditelné síly za světem. Jsou s ním, má je na své straně. Nechaly ho přežít. A když se jejich vůle spojí, obrátí tok řeky. Roztrhá starobylé zvyklosti na cáry kůže, rozbije na drť z vyražených zubů. Uvidíme, kdo tu nakonec bude žebrat o život.
Takové krásné odpoledne na břehu řeky. Nemohli by ptáci zpívat trochu hlasitěji?

Stínová postava uvnitř jeho i mé lebky se rozhlédla po svých nových lidech a přiměla ho sklonit hlavu na znamení úcty a respektu.
„Jsem rád, že jsem vás našel,“ pronesl spíš k sobě než k čekajícímu hloučku, „uděláte všechno, co budu chtít“. Slovům nikdo nerozuměl, ale na tom nezáleželo. Kromě několika dětí se nikdo nezasmál.

Žena přestala žvýkat svoje maso a pozorně se na něj podívala.
Položil si ruku na srdce a pak ji natáhl ke své nové zabijácké tlupě.
Takhle to vždycky začíná.

Předchozí kapitola: Mužská věc 151: Nazí, bledí a zavalití versus snědí a hubení

Text: Dalibor Demel
Ikona: MV a Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons, Viktor Vasněcov, Doba kamenná, mezi lety 1882 a 1885