Odkopl kůži a překonal závan sychraviny. Nočních koupání v jezeře už moc nebude. Vzal oštěp, sekyru, hlídka u ohně už dala znamení, nad spícím táborem něco třikrát zavřísklo. Děti ještě spaly. Kdyby neulovil svou dvojí kořist, spal by taky. Zabalený v kůžích. V teple. S matkou a otcem. Teď stál ve studené hlíně, v chladném vzduchu, dávala se do něj zima a sledoval, jak se ze šera a chýší vynořují nahrbené mužské postavy. Všechny je znal. Tehdy ráno mu ale připadaly úplně cizí a nebezpečné, jako z jiného světa, takže mi dovolte, abych tady v odpočívárně své sauny připil na první den v práci. A samozřejmě i na všechny další, kdy se dařilo večer přivléct maso, dát si pár dní oraz a jít na to znovu.

Poprvé má ale svou vůni. Chuť. Trochu bolesti a taky spokojenost. Ne, že se něco povede a všichni jsou celí pryč z toho, jak byl chlapeček šikovný, odvážný, jakou má budoucnost. Tohle už je ta budoucnost a žádná další už nepřijde. Maso z jeho prvního lovu došlo po dvou nebo třech dnech. Všichni už ohryzali kosti. Vycucli morek. Schroupali chrupavky. Oškrábali tuk z kůže. Vnitřnosti snědli už zasyrova. Rozlouskli prasečí lebku mezi dvěma kameny a placatou kostí vybrali tu mastnou kaši. Podobně to dopadlo se šelmou, s výjimkou lebky zachované jako vzácný dar od Ducha zvířat.

Kolem ohniště se povalovaly rozdrcené kosti, zbytky, nažvýkané šlachy a všichni už by si dali něco čerstvého. Přestat trávit, přemýšlet a okounět. Začít něco dělat. Tohle byla budoucnost bez nároku na chybu. Něco se od něj čeká. Až jeho směrem poběží slintající kanec s vyceněnými klechtáky, tak ne že to zkusí. Musí se strefit, všichni to vědí. A když se to ráno chlapi shromáždili u ohniště hlídka, přihodila pár větví a na chvíli ustalo chrchlání, odplivávání, zívání, močení a vůbec všechny ohlasy zprovozňování tělesných otvorů, promluvil ten nejstarší. Nejzkušenější a pořád ještě nejsilnější. Ten, který poslechl ženu, co vidí ve tmě, a spojil ho s jeho družkou posvátným poutem dobrovolné povinnosti – a nakonec to bylo tak dobré, že by se o počátku jejich soužití mohla zpívat písnička.

„Dnes s námi jde poprvé,“ oznámil rozespalým chlapům a ukázal na něj. „Duch zvířat ho má rád. Viděli jste.“
Někdo zafuněl, pár jich zabručelo, jeden popotáhl nosem a vesměs všichni pokývali hlavou. Zdálo se, že uvedení do nejdůležitější a nejmocnější skupiny známého světa proběhne v pohodě. Po dětství naplněném pozorováním, závistí, špehováním, obdivem a prosakováním v rolích nadháněčů, konečně patřil mezi ně: Prohlížel si jednoho po druhém, oslizlé kožešiny přes ramena, vousy, různě klenuté svaly, oštěpy s hroty zčernalými krví, sekery s tmavým omláceným ostřím, vyražené zuby. Pohledy mezi únavou a divokostí, která je všechny ještě držela naživu, strašidelné jizvy na hlavách, nohách, všude na kůži vystavené ranám světa v podobě zvířat, která se nechtějí nechat zabít, a dalších, která chtějí zabít je, a taky občasným bojům s cizími lovci – jak to chodilo vždycky, co si kdo pamatuje. Tohle je opravdový život. Pro tohle vyrostl, pro tohle se vypravil na svůj první lov. Stál tam před nimi se svým jednou nebo dvakrát hozeným oštěpem, víceméně nepoužitou sekerou, dvojbarevnýma očima, vzpomínkou na otce s rukama od hlíny a začínal si všímat, jak jeho nastávající společníci vypadají použitě.

Poškozeně. Omláceně. Hnědé nehty. Natržené a zahojené uši. Někdo se znovu rozchrchlal a pak vyplivl těžkou slinu a bezvýrazně se na něj podíval. Tohle byl začátek. Zabil dvě zvířata najednou, ale to je teď jedno. Ten pohled říkal „to je mi u řiti, dnešek začíná znovu a včerejšek je chcíplá ryba na břehu jezera, nikdo se jí nenažere, ukaž, co máš dneska“. Ostatní se dívali stejně bezvýrazně, za chvíli vyrazí do lesa, kde maso neroste upečené na stromech, ale běhá mezi stromy a nechce chcípnout a když tak aspoň vzít útočníka s sebou, nemluvě o šelmách lovící lovce. Na tohle myslel, když tam stál se svým vyhlazeným oštěpem bez záseků a kromě zimy se do něj dávaly pochybnosti a taky strach.

„Jo,“ řekl a přikývl a zatvářil se bojovně a nedočkavě, stiskl oštěp ve dvojím pokusu dodat si slábnoucí odvahu a zároveň neporušit pravidla dospělých, kteří se nikdy, nikdy netváří tak, jak se doopravdy cítí. Když to tak bude dělat taky, jednou získá taky tenhle prázdný pohled. Pohled „Smrt není tak špatná“. Pohled „Už toho bylo dost“, „Všechno bude jako vždycky bylo“. Pohled „Nic jiného se nedá dělat.“ Ale taky „Hned tak nechcípnu“ nebo „Sejmu tu největší bestii“. A samozřejmě „Jsem nejsilnější a nejchytřejší“.

Ani jeden z mužů tak sám nevypadal, ale když tam tak postávali, hlav jako prstů na obou rukách a dvakrát tolik rukou a nohou, proměnili se v nebezpečné vražedné zvíře. A on teď přirůstá k jeho tělu a za chvíli tahle bestie vtrhne do lesa a vezme si, co přemůže a co mu Duch zvířat daruje. A jestli se nevrátí, tak prostě…
„Nemám strach,“ zkusil zalhat a zaznamenal souhlasné zamručení.
Tak takhle se to dělá, dobře: „Nemám strach,“ zopakoval silnějším hlasem, zamračil se a s čvachtnutím zarazil oštěp do bláta.
Většina zamručela a znovu kývla, někdo se zasmál, nicméně už by měli vyrazit.
„Duch zvířat mu pomůže,“ uzavřel představování starý lovec, „…a nám taky. Tak…“
„Nebo taky žabí frfně,“ přerušil ho pronikavý a nepříjemně známý hlas. „Může vás předhodit duchům mrtvých. Jako to udělal při prvním lovu.“

Všichni se otočili k postavě mimo hlouček chlapů s oštěpy, ale on nemusel. Poznal otcův hlas, probarvený křivdou a plačtivým vztekem. Stál tam v ranní mlze a v ruce držel pomlácené zbytky svého díla. Jako důkaz, jako kouzelný amulet.
Proti téhle magii neměl obranu. Mlčel, díval se do země a čekal.
Otec ho svým obvyklým nepřímým způsobem právě vyzval k boji na život a na smrt. A přestože nikdy v životě nepřinesl k večernímu ohni žádné velké zvíře, držel tu nejsilnější zbraň: Hlína nakonec vždycky zvítězí.

Předchozí kapitola: Mužská věc 110: První den v práci neboli konec starých slastí

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Cate McCartney – African Queens
Ikona: MV a Unsplash