„Tanec, teď ukaž lov, ukaž všechno,“ vybídla tě ta mocná otcovská postava, jejíž stan mi pak připomněla kožená brašna na Moto Guzzi V9 Bobber vypůjčené od milence mé (dnes už dávno bývalé) ženy. A já vidím, jak si bereš hliněnou nádobu, dáš si pár hltů zkvašené šťávy lepší než francouzské víno z trati hned u trati na závětrné straně slunečního svahu – a pak jim to ukážeš tak, že do smrti nezapomenou. Nejdřív do tvé a ti nejvnímavější i do své. Něco tu nesedělo. Protože nejen že ještě nikdy nežrali šavlozubou mrchu, ale tenhle tvůj tanec všem přítomným čuníkům do škeblí maskovaných za hlavy vsadí velkou rozpolcenost. Pochybnosti. Výčitky. Prostě perly, jaké ještě nepoznali. A podle toho to pak taky dopadne.  

Teď se ale celá ta podivuhodně prostá historie zopakuje znovu, aby ji pochopily i ty nejtlustší lebky, které si na zrychlený vývoj mozkové kůry ještě nestačily zvyknout, a moc ji neumějí používat. Asi jako když si já na Netflixu pustím válečný film o vylodění v Normandii, a pak mám chvíli pocit, že chápu Druhou světovou. Jenže kdo jsem proti tobě já? Časově posunutý parazit na naší společné minulosti. Tys byl ve skutečné válce i ve filmu. A vůbec nebyla tvoje vina, že na tvůj dokonale odtančený příběh nebyl nikdo z nich připravený.

Takže: slunce ztracené ve tmě, světlený kruh kolem ohně, tvá nejoblíbenější otcovská postava se zády širokými jako nejsilnější kmen v lese ti podala čerstvě staženou kůži. Spodní strana s kluzkou směsí krve trochu chladila, ale jakmile se o tvou živou pleť zahřála na provozní teplotu, což netrvalo déle než deset nádechů a výdechů, byla tvoje, byla naše, já to cítil. Tu první noc než zazvonila Julie a přerušila naše shledání přes propast nějakých třiceti tisíc let stejně nic nepřekoná. Cítil jsem, jak jste se s pozůstatkem tvé zubaté kořisti pročvachtli do jediného lidsko-zvířecího tvora a taky jsem byl rád, že ti nedali tu kůži z prasete, u žen by ti to nejspíš pár bodů ubralo. Takhle jsme se ocitli nejen na vrcholu inteligenčního, ale i potravního řetězce, a to se podařilo až mně, v časech jen málo omezených možností.

Jenže já netancuju, ztratil jsem spoustu životadárných dovedností. Už to ráno po bouračce jsem si ale začal brát zpátky, co bylo naše. Třeba zjemněný čich a schopnost použít motorkářskou helmu jako zbraň. Na tanec ještě čekám a když jsem tehdy viděl ten tvůj, doufám, že budu stejně přesvědčivý jako ty, když se setmělo, a tvé tělo oživilo mrtvý zvířecí kabát.
„Mluv a ukaž lov,“ řekl ten chlap, co se občas tvářil, že mu na tobě záleží.
Ozubená morda se ti plácala přes rameno jako popruh tašky zdivočelého instalatéra a vycákávala kapky krve.
„Mluv, mluv, mluv a ukaž, ukaž, ukaž lov,“ zopakoval natěšený sbor kolem ohně minus jedna mlčící žena, o niž šlo jako obvykle nejvíc ze všech.

Vyšlo noční slunce, touhle dobou to tak obvykle dělává, a kdesi na hranici svitu ohně a temnoty vykřiklo zvíře překvapené nočním lovcem nebo vlastním divokým snem. Z lesa vyletěl opožděný motýl, usadil se na jeden z přístřešků a neklidně škubal sosákem v obavách z netopýrů. Noční slunce, bezejmenné zvíře mezi smrtí a snem, nervózní motýl a asi tak třicet přísedících viděli a slyšeli přibližně tohle:
„Ráno jsem měl dva oštěpy,“ začal mladý vítěz a vzal do ruku dva ohlazené klacky s kamennými hroty. „Tenhle mi dali předkové,“ zdvihl nad hlavu pochroumanou tyčku, ještě teď špinavou od staré hlíny.
„Tenhle mu dali,“ zašuměla ozvěna třiceti hrdel a někteří se se škodolibými výrazy obrátili k místnímu výrobci hliněných nádob a zvířat, ha, ha, ha. Vítěz zařadil krátkou pauzu, aby si otec i společnost užili vzájemného nepochopení a zdvihl nad hlavu dlouhý, rovný a silný oštěp s dokonale vyštípanou kamennou špičkou: „A tenhle je můj!“
„Tenhle je jeho,“ zaryčelo obecenstvo s mnohem větším nadšením a motýl nervózně škubl tykadlem, zatímco noční slunce se oblohou odkutálelo o další nehet. Vítěz se přikrčil, s oběma oštěpy ve svěšených rukách se sekyrou za pasem obklusal ohniště a naznačoval, že se rozhlíží, že pátrá a zároveň našlapuje tiše jako duch, jako bývalý majitel kůže, která mu teď kryla tělo. Bylo v tom soustředění, síla, nebezpečí a obludná sebejistota bůhvíodkud.

„Hmmmm,“ postřehli to přísedící, ale nevěděli, co si s tímhle pocitem počít, protože obvyklé tance čerstvých lovců králíků a chromých srnců takhle nevypadaly. Byly dětštější, rozpačité, trochu směšné, v nejlepším případě legrační a obecenstvo bylo zvyklé se smát. Teď se ale nesmálo a muž uvnitř kožešiny si toho všiml. V plamenech viděl své lidi jako rozmazanou šmouhu, ale s každým dalším krokem si vybavoval všechny ty ústrky a nastavené nohy, viděl před sebou všechny dohromady a každého zvlášť a cítil, jak jeho síla a moc rostou.
„A pak prasata, hodně prasat!“ zastavil se a obešel oheň s oběma oštěpy namířenými na lidský kruh kolem ohně. Nějaké dítě se zasmálo, malý výhonek, který nestihl vyrůst natolik, aby se s tímhle vítězem zapletl obvyklým způsobem a měl teď důvod ke strachu. A pak už se nesmál nikdo.

Text: Dalibor Demel
Ilustrace: Wikimedia Commons: Giacommo Grosso – Nahá
Ikona: Unsplash (foto) a MV