Milan Lasica: Mám rád, když se dodržují nepsaná pravidla

S Milanem Lasicou jsem dělal rozhovor, když vyšla nová deska Peteru Lipovi Návštěva po rokoch, kterou Lasica otextoval. A já jsem velkej fanda Petera Lipy a když tu desku křtil v Malostranské besedě, přijel i Milan Lasica. Je to už skoro devět let, kdy tento rozhovor vznikl, ale myslím, že jako připomínka osobnosti Milana Lasici je nadčasový. 

Bylo mi asi dvanáct, když jsem se pevně rozhodl, že budu muset mít něco společného s divadlem. Prvotní představa byla, že budu herec, protože jsem nevěděl, co všechno s divadlem souvisí, ale potom jsem studoval na vysoké škole divadelní dramaturgii.

Lákalo mě divadelní herectví, konkrétně komediální herectví.

Když člověk celý život hraje, tak už nepřemýšlí nad pomíjivostí. Sice je to pomíjivé, každý večer to umírá, ale druhý den se to zase narodí. Třeba jinak, ale právě to je na tom půvabné.

Když jsem se potkal s Júliem Satinským, viděli jsme Wericha s Horníčkem s remaky Osvobozeného divadla, a to nás nadchlo. Já jsem byl celý pryč hlavně z těch předscén, z dialogů mezi nimi, a zatoužil jsem vytvořit se Satinským takovou dvojici.

Koncem padesátých let byla taková doba, že se čekalo na něco nového, co nebude svázané s ideologií. Po krutosti první poloviny padesátých let nastalo určité oživení a zdálo se, že obecenstvo čeká, až se Satinským konečně přijdeme…

Pro komika je nejdůležitější zpětná vazba. Když vám publikum potvrzuje, že vaše existence na scéně má smysl.

Dnes to cítím stejně, akorát ten pocit radosti nad tím, že se lidé zasmějí tomu, co řeknu, není tak intenzivní jako před padesáti lety. 

Nepřemýšlím nad tím, jestli jsem, nebo nejsem unavený, jsem na tom pořád stejně. Je pravda, že při svých vystoupeních na scéně nevynakládám velkou fyzickou námahu. Snažím se co nejvíc stát nebo sedět, dokonce v jedné inscenaci i chvíli ležím. 

Tak jako mám od začátku až dodnes trému, tak jsem vždy měl i pochybnosti, zda to, co děláme, bude mít ohlas. Jestli tomu publikum porozumí, jestli se zúčastní dialogu mezi jevištěm a hledištěm. Vždy jsem měl pochybnosti a vždy jsem byl příjemně překvapený, když se pochybnosti rozplynuly.

Člověk, který chce vyvolat smích, nesmí zpychnout a musí mít před publikem pokoru.

Jsou dvě možnosti: Buď si vypočítáte, co by se asi publiku mohlo líbit, a to děláte, nebo se snažíte přesvědčit publikum, že to, co děláte, je zajímavé. Šli jsme tou druhou cestou. Ta je podle mě riskantnější, ne vždy se může podařit, ale výsledek stojí za to.

Myslím, že teď se dost přenáší zábava do televize. Televize je rozhodující v tom, jak se vnímá zábava, a nejde v ní ani tak o humor, ale o veselost. A v tom je rozdíl.

Nepovažuju se za opravdového spisovatele, který si každý den sedne a píše. Já píšu tehdy, když musím něco odevzdat. Když mi Peter Lipa několikrát zavolá, tak se začínám stydět a tehdy se do něčeho pustím. 

Někdy to není legrace. Mám texty, které jsem psal patnáct let. Pak mám texty, které jsem napsal za hodinu a jsou stejně dobré.

Přímá inspirace při psaní textu je rým. Když mě napadne dobrý rým, pak cítím, že mě napadne i obsah k tomu rýmu.

Hraju golf a to je pro mě dobré vyvážení intelektuálního úsilí. 

Stále mě nejvíc trápí dokonalost švihu. Jednu věc se neumím odnaučit: že při golfu síla neznamená dálka. 

Internet nesleduju, jenom internet banking. Vím, že je to úžasný vynález, ale já s ním mám blbé zkušenosti. Objevily se tam dva články podepsané mým jménem a já jsem je nenapsal. Je to pro mě nepříjemné a v podstatě se s tím nedá nic dělat.

Jsem slovníkové heslo i maturitní otázka. Já to nevnímám ani jako poctu, ani jako signál, že bych měl už umřít. Ale není to špatný pocit, když vidíte, že to, co člověk dělal, se nějak ujalo.

Rady do života jsem dcerám nedával. Nechal jsem je, ať se dívají na své rodiče a ať se něčemu přiučí, když mají čemu.

Ladislav Chudík řekl, že když má člověk příležitost udělat někomu radost, tak ať neváhá. To je krásné a je třeba se toho držet.

Když chcete porušovat pravidla, tak je dobré, abyste je znali – abyste věděli, co porušujete.

Mám rád pravidla a hlavně mám rád, když se dodržují nepsaná pravidla. Myslím, že to je jeden z největších nedostatků současné doby. Že se nedodržují pravidla.

Když jsme se Satinským dostali zasloužilého umělce (v roce 1989), tak jsme si řekli, že to bude s režimem asi dost vachrlaté, když nám dávají tenhle titul, a měli jsme pravdu. 

Účtování s minulostí vždycky skončilo tak, že na to doplatili herci, a to se mi zdá dost smutné. V 90. letech to v českém tisku vypadalo, jako by český komunimus zavinila Vondráčková s Gottem. 

Do budoucnosti už moc nehledím, do minulosti často. Tam jsou vzpomínky a ty jsou vždy pěkné, protože na to nepříjemné člověk nevzpomíná. Budoucnost je skoro třináctá komnata, do níž člověk nechce moc nahlížet, aby se moc nedozvěděl. 

Smysl života je život sám. 

Moje matka, která se dožila 92 let, říkala, že na stáří je výhoda, že bez rozpaků může každému říct, co si doopravdy myslí. Já to zatím ještě nedělám, zas až tak starý nejsem.

 

A ještě jedno kratičké video:

Životní motto Milana Lasici

 

Text a ilustrace: Jiří Roth