Lidé mají hluboko v sobě ukryté různé představy a touhy. A i když tyto touhy nikdy nespatří světlo světa a nikdy nedojde k jejich uskutečnění, mohou i tak ovlivnit život toho, kdo je v sobě ukrývá. Hrdinové povídek knihy Smrtelná touha ty svoje představy uskutečnili. Když si jejich příběhy přečtete, možná vás napadne otázka, jestli to stálo za to. Odpověď nečekejte. Tu si musí každý najít sám.
Paní Morová si všimla, že pan More se vrátil ze služby poněkud jiný. Nervózně těkal po místnosti a klid našel až v křesle v pokoji, kde obyčejně četl. I teď měl na klíně knihu. Přišourala se k němu nejmladší dcerka. „Včera jsi tu zapomněl svoji Barbínu,“ strkala mu pod nos zrzavou panenku. Pan More ji vzal do ruky a zadíval se na ni. Ten úsměv byl úplně stejný. „Jak se jmenuje?“ ptala se dcerka. Pan More nevěděl. Nevěděl ani, jak se jmenuje skutečná zrzka. „Monika.“ Kdysi viděl film, ve které vystupovala hlavní postava Monika. Také byla zrzavá. „Hm, Moniko, stýskalo se ti po tatínkovi? Ano, stýskalo,“ pitvořilo se děvčátko a přehrávalo tátovi s panenkou hereckou scénku. „A tobě tati? Stýskalo se ti po Monice?“ Pan More přikývl, že ano. Děvčátko bylo spokojené. Pak ji to omrzelo. Odešla si hrát s něčím jiným a Moniku nechala tatínkovi v klíně. Pan More na ni upřeně hleděl. Zítra jde do práce a v jednu přijede motoráček se zrzavou průvodčí. Nemohl se dočkat. Hleděl panence do očí a viděl v nich veselé jiskřičky své zrzečky. Už nepochyboval. Miluje ji a bude se s ní milovat, dokud bude sama chtít. Důvody jejího počínání si příliš hlavu nelámal. Ani důsledky počínání svého. V jednu hodinu druhého dne už přecházel nedočkavě po nástupišti. Motoráček přijížděl na čas. Za sklem se rýsovala tvář strojvůdce Františka a z okna mával průvodčí Čenda. Pan More protáhl obličej. Jeho zrzka nepřijela. Popřál si s přáteli do nového roku a zavedl na ni řeč. „Budeš se divit, ale je v Brně. Myslím, že se tam vdala. Tady byla jen krátce. Vždyť Čenda musel kvůli ní zkrátit nemocenskou,“ vykládal František. „To už nepřijede?,“ polkl na sucho pan More. František se hlasitě rozesmál. „Romeo. Zamiloval se do puberťačky,“ utahoval si spolu s Čendou z pana Mora. Ten se zasmál také. Nechtěl, aby kamarádi viděli, jak trpí. Přál si, aby už odjeli. Dvacetiminutová přestávka se vlekla nekonečně dlouho. Přednosta halekal na pana Mora. Musel jít k telefonu. Oddychl si. Rozloučil se s kamarády téměř vesele a odběhl do kanceláře.
Když dotelefonoval, zavřel se v nádražní pokladně. Dal si hlavu do dlaní a marně se snažil zachytit řinoucí se slzy. Někdo otevřel dveře. Pan More předstíral kýchání a s obličejem v dlaních se odvrátil k umyvadlu na stěně. Opláchl se studenou vodou. „Něco na mě leze,“ prohlásil omluvně, aniž by věděl komu. Teprve když se otočil, spatřil svoji ženu. „Děje se něco?“ Zavrtěl hlavou. „Není mi dobře. Už od Silvestra.“ „Půjdeš k doktorovi.“ Mávl rukou. Chtěl znát důvod její návštěvy, ale přišla jen tak. Podívat se na manžela, který byl poslední dva dny tak divně zamlklý. Za ruku držela nejmladší dcerku, která přinesla tatínkovi panenku. Zase ji nechal doma. Pan More se usmál a postavil panenku k lampičce na stole. Vyprovodil manželku s dcerou a vrátil se do kanceláře. Prohlížel si panenku. Byla tak krásná a tak podobná mladé průvodčí. Zavřel oči a vzpomínal na silvestrovskou půlnoc. A tak opojná. Znovu se mu vybavovaly detaily jejich milování. Otevřel oči a vzal panenku do ruky. Dcerka ji oblékla do sametových šatů. Opatrně je nadzvihl. Objevily se drobné kalhotky a trochu výše… odhalená ňadra. Pevná a tak akorát. Přejel po nich prsty. Rozepnul panence šaty a začal je z ní pomalu svlékat. Sledoval odhalující se plastikové tělíčko a v mysli se mu odvíjela vzpomínka na noc před několika dny. Cítil jak ho pálí tváře. Vzpamatovaly ho teprve kroky na chodbě. Prudce hodil panenku do šuplíku a za ní sametové šatečky. Vešel přednosta. Krátce spolu hovořili. Potřeboval probrat podrobnosti na druhý den, protože pan More bude končit směnu. Domů odcházel pan More stále ještě rozpálený a v tašce si nesl Moniku, svou zrzavou panenku.
Pan More se změnil. Chodil do práce a domů, stále poněkud uzavřený a stále sebou nosil panenku. Od věčného přenášení měla už šatičky celé špinavé. „Můžeš mi je vyprat?“ zeptal se udivené manželky. Právě ve chvíli, kdy sama váhala, zda si má koupit nový jarní plášť, protože starý už nosila deset let nebo raději holkám nové boty, byť ty staré by ještě nějaký ten pátek vydržely. Vytrhla mu šatičky i s panenkou z ruky a mrskla jimi do kouta místnosti. Pan More se urazil. Sebral panenku i šatičky a odešel. Paní Morová se rozplakala. Šla spát později než její manžel a tak si ani v té tmě nevšimla, že pan More dnes večer sdílí svoji půlku manželské postele se zrzavou Monikou, svojí panenkou a milenkou. Zato si toho všimla ráno. Začala na pana Mora křičet. Tomu se to vůbec nelíbilo a zacpával panence uši. Nechtěl, aby takové věci slyšela. Pak šel do koupelny a z topení opatrně sejmul vyprané sametové šaty. Oblékl ji. Paní Morová pozorovala svého muže s údivem i rozpaky. Trochu se i bála. Na sebe si pan More v životě nic nevypral, až teď na panenku. Pan More vzal oblečenou panenku a opatrně ji uložil do tašky. Pak se šel obléknout a vyrazil do práce. Tam Monika zaujala místo vedle stolní lampičky.
Panu Morovi už nevadilo, když si toho někdo všiml. Zato mu vadilo, že když musí ke kolejím psát průvodní listy k vagónům, je Monika v kanceláři sama. Co když se jí něco stane? Začal si ji brát sebou. Zabalil ji opatrně do kusu nějakého hadříku, aby se nenachladla a šli. Cestou jí vždy něco vyprávěl a pak se usmíval jejím odpovědím. Povídal si s ní i v kanceláři a když zvonil telefon, vždy nejdříve dokončil větu než sluchátko zvedl. Domů ji přenášel v tašce. Když hrál s dětmi člověče nezlob se, chtěl, aby hrála i Monika. Dětem se to moc líbilo. Byla to veliká švanda, táta se panence vážně dvořil a říkal jí takové legrační věci. Paní Morová se usmívala také, ale tak nějak jinak. Večer uléhal s Monikou už zcela pravidelně. Paní Morovou to zlobilo a vyčítala mu to. Sama chtěla také sexuálně žít. Netušila, že její manžel už dávno žije s jinou. Uspokojovala ho pouze Monika. Vždycky počkal, až manželka usne a pak se k Monice přitulil. Sahal jí na její tvrdá ňadra a cítil, jak se mu krev stěhuje do jednoho místa. Pak jí opatrně stáhl kalhotky. Dráždil jí jazykem a sám se přiváděl do extáze. Musel si pomáhat rukou, ale vždy došel plného uspokojení. Potom Moniku pečlivě oblékl a usínali společně v těsném objetí. Monika byla skvělá. Vždy s úsměvem na rtech, nikdy neměla špatnou náladu a stala se věrnou společnicí pana Mora. Paní Morové sex chyběl a tak se rozhodla, že svému muži trochu pomůže. Předstírala spánek a čekala, až usne on, aby se k němu přitulila s dlouho uschovávanou něžností. Jenomže pan More neusnul a místo toho se začal milovat s Monikou. Paní Morová to celé pozorovala a když začal její muž panenku svlékat, hlasitě vykřikla. Pan More vyslechl mnoho hanlivých a sprostých slov na svoji hlavu. Paní Morová sebrala peřinu a odešla spát na gauč do obývacího pokoje.
Pan More chvíli tiše ležel a pak pokračoval v přerušeném milostném aktu. Dnes to bylo mimořádné, protože si s Monikou nemuseli dávat pozor a mohli se projevovat i nahlas. Od Silvestra to bylo nejhezčí milování, jaké kdy pan More zažil. Doufal, že jeho žena na gauči v obývacím pokoji už zůstane na trvalo.
Text: Jiří Roth
Ilustrace: Iva Coubic
Ikona: Mužská věc