Velkolepá trilogie o mytí, utírání a rozlešťování aneb Co musí vydržet naše auta, abychom se mohli cítit jako páni vesmíru.

Část třetí: Pedanti, falické ženy a jiné pozoruhodné bytosti

 

Mám doma dva gigantické šuplíky, kam házím papíry a drobnosti, s nimiž si nevím rady. Takových lejster a krámů je většina a těm šuplíkům pracovně říkám podvědomí a otevírám je co nejméně. Přestože mě štvou škrábance na autě, kolem těch šuplíků není nijak zvlášť uklizeno, ostatně jako v celém bytě. Existují ale lidé, jimž by moje osobní prostředí působilo trable. Pedanti. Lidé s obsedantně kompulzivními sklony, nebo dokonce poruchou. „U OCD je to ještě jiný než u narcismu. V obou případech jde o úzkost, ale obsedantně kompulzivní typy mají strašnej strach z toho, aby na povrch nevyplavalo něco, co nemá,“ vysvětluje psycholog Karel Malimánek. „Agresivní představy, sprostý, nechutný myšlenky. Stokrát za den si myjou ruce, na chodníku počítají dlaždice… A musejí se před ostatními neustále očišťovat, aby jim nehrozilo odmítnutí.“ 

Bývalý tchán mého bratrance kdysi myl svou dacii každý den, chodil dokonale oblečený, učesaný a navoněný. Když doma manželka myla nádobí, obestavěl jí linku figurkami člověče nezlob se, a když ukápla za povolenou hranici, byl průšvih. Člověka s OCD vypěstujete tak, že mu jako dvouletému dítěti v análním stadiu budete diktovat, kdy má jít na nočník, budete ho často trestat, posílat na hanbu, nutit ho každou chvíli se mýt a zavádět do dětského života sešněrovanou disciplínu. Vyroste vám pruderní, úzkostný chlápek, který se bude i za poměrně nevinné prasárny stydět tak, že svoje auto umyčkuje došeda a drobky na koberečku mu přivodí záchvat. Někde uvnitř ví, že mnohem větší žumpy si nese ve své duši, a nechce, aby ho zase někdo poslal na hanbu a spát bez večeře. „Vždycky je důležitý, kolik chaosu můžete v životě přijmout. Kolik toho můžete nechat být, mít věci v nepořádku a být s tím v pohodě. Co musíme mít pod kontrolou a co se dá pustit.“ A právě tohle odečtete z auta. Je klient detailingové firmy, který nesnese smítko v okně, posedlý touhou být vidět? Nebo nebýt od světa oddělen špinavým oknem? Mít dokonalý přehled? Znamená fakt, že si pořídíte výjimečnou značku, touhu po originalitě a naopak – potvrzují majitelé škodovek, že většina se vždycky raději schová, podřídí, nechce být moc vidět a potřebuje patřit k velkému hejnu, jak naznačuje Karel Malimánek? V každém případě: „Čím větší zájem přikládáme autu, tím větší problém je v nás – jen místo sebe řešíme auto. Koneckonců, na autosrazu neukazuju sám sebe, ale svůj vůz. Já jsem nedokonalej, auto ano. Je v tom představa nesmrtelnosti a dokonalosti. Jak procházíme životem, je těžký se očistit, ale auto bude čistý. Bude mít čistej štít – za nás.“ Nicméně, žije mezi námi početná skupina lidí, která má k autu docela jiný vztah a hamburger pod sedadlem ani cihla na střeše ji nijak zvlášť nezraňuje. Ženy.

Zpátky do dětství. Chlapečkové se vytahují se svými pérky, holčičky jim je závidí. A pak si prostě tuhle freudovskou „ztrátu penisu“ odtruchlí. Takže si lakovaný a blýskavý symbol falické moci ani nemohou odřít – i když mají svou plechovku samý šrám. „Zjednodušeně řečeno – pro chlapa je nejdůležitější moc, pro ženu vztah. Chlapi se mnohem víc bojí, jsou stvoření k tomu prožívat úzkost. Ženy tolik ne, protože tu hlavní ztrátu už mají za sebou. A protože jsou víc vztahové než muži, odpovídá tomu i jejich auto. Je to prostředek pro vztahové chování. Takže hračky, věci, oblečení…“ Samozřejmě – jsou výjimky.

„V mým autě se jíst a pít nesmí,“ zhrozila se jedna z nich. „Proč se v autě chovat jako dobytek? Je to můj prostor, chci se v něm cejtit hezky a dobře a mám ho ráda. A když mi ho někdo škrábne, chce se mi brečet. Dílem vzteky a dílem, že je mi to líto. Proč je někdo takovej blbec? Beru to jako bezohlednost a zneuctění mýho prostoru. Jsem pyšná na to, že jsem si to auto koupila sama, nový a za svoje peníze.“ A ještě: „To auto je jako já: vtipný, drzý, malý auto, hajzlík tvrdej – stejně jako já.“ Tak vidíte. Hezká, čistá holčička se svým vlastním hnízdem, které si nenechá jen tak někým narušit? Možná. Ale všimněte si – vtipné malé auto. To je pořád celkem fajn, protože „dá chlapovi prostor, aby měl svoje auto větší, a respektuje dominanci potenciálního partnera“.

Existuje ale skupina žen, které si vtipná, malá, barevná auta nekupují. Potřebují něco většího. Falické ženy. Znáte je: „Typicky pracují v korporátech na vedoucích pozicích, velký prachy, kabelky, kostýmy, často nemají chlapa – a jezdí velkými drahými auty. To ony mají moc. Chlapi většinou nemaj šanci, protože tyhle ženy s nimi úspěšně soupeřily a soupeří, a mají tak řečeno větší falus než oni. Často opovrhují ženskou rolí a svou matku vnímají ve srovnání s otcem jako slabou. Nikdy se skutečně mužům nepodvolí – udělají to jen naoko, ale pořád s nimi bojují o moc –, nechtějí dopadnout tak jako jejich matka. Dostatečně v sobě neměly možnost rozvinout ženskou vztahovou stránku. Jsou vychovávající, těžce kastrující a navíc mají logicky zkušenost se selhávajícími chlapy.“

No, škoda. Ve velkých SUV tancích a luxusních fárech všeho druhu můžete často potkat inteligentní, zajímavé, přitažlivé, inspirativní a sexuálně talentované bytosti, s nimiž se v podstatě nedá žít. Jako chlap před nimi nemůžete ukázat slabost, což vzhledem k výše popsanému není tak snadné. „Nedostaly se z fáze, kdy falus závidí a touží po moci,“ pokračoval Karel. „A po vysněném imaginárním supermocném muži, který nezná slabost, podobně jako ony.“ Což rozhodně nebude ten, kdo jim jejich káru odveze na myčku a vyluxuje jim koberečky. Nebude to nikdo. Holčičky se kolem pěti let často snaží čurat vstoje, protože chtějí být jako kluci. Většina z nich si pak přidřepne a nechá značkování stromů klukům – a některé to prostě nevzdají. A přijdou tak o možnost obdivovat naše naleštěné plechovky, protože ty jejich jsou prostě nekonečně nádherné – a dokonalé, stejně jako ony samy.

Tak. Karel Malimánek dopil kafe a odešel. A mně se někde ve hlubinách mysli trochu ulevilo. V duchu jsem si vybavil své postarší oduševnělé vozidlo se všemi škrábanci, odřeninami a deformacemi. Shodou výjimečných okolností je už dva měsíce v servisu, takže žiju sám, bez svého poškrábaného symbolu. Trochu si o něj dělám starosti. To víte, holubi, lhostejní mechanici s ostrými klíči… Ale hned jak zaznamenám stín úzkosti, vzpomenu si na žlutý květ narcisu, své šuplíky chaosu a dobu, kdy mi bylo pět. A někde vzadu v mozku se objeví věta napsaná prstem do prachu na odřené zašlé kapotě s oprýskaným lakem a rezavými fleky: „Aha. Tak proto.“

P.S.
Tohle vědomí nakonec znamená další kus vybojované svobody. Není snad auto samo o sobě už přes sto let nádherným symbolem právě svobody a volnosti? Až vezmete do ruky nějakou tu lahvičku s autokosmetikou, začnete z masky stírat muší mrtvolky, nebo jen pořádně vydrbete přední sklo, abyste viděli, co je ve světě nového, zkuste si všimnout, co právě prožíváte. Tušit, proč se vaše auto leskne a co pro vás znamená, je skoro taková slast, jako skvěle rozleštěná odřenina – na haubně i na duši. Uvidíte. A pak už jen stačí nastartovat a vyrazit ven do světa.

Předchozí díl zde: Auto jako symbol moci, díl 2.: Kdo vykastruje narcise?

Text: Dalibor Demel
Foto: Zahir Namane a Scott Umstattd na Unsplash
Ikona: MV a Unsplash

Za inspiraci děkujeme Daniele Zemanové (CominvestCZ), která má s leskem všeho druhu hluboce blyštivé zkušenosti.