Dnes by slavil své jedenaosmdesáté narozeniny bývalý poradce prezidenta Václava Havla a především skvělý scenárista Jiří Křižan (26. října 1941 Valašské Meziříčí – 13. října 2010 Branky). Připomeňme si ho ve formátu Co mě život naučil, kdy nám ještě jedenáct let po své smrti sděluje pravdu, před kterou tak rádi zavíráme oči.

Vyrůstal jsem v prostředí, kde všichni komunističtí prezidenti počínaje Gottwaldem byli nenáviděni. Byli nám odporní a snažili jsme se je zlehčovat a dělat si z nich aspoň legraci. Takže když Zápotocký umřel, musel jsem napsat ódu na jeho smrt.

Člověk se bál tak nějak všeobecně. Jenže každý strach otupí. To nejhorší, co se nám mohlo stát, se už stalo.

Někdy okolo roku 1969 napsal v Plameni Pepík Podaný fejeton o tom, že český národ vymře na to, že má děti. Ve výmluvách na to, že má děti, je schopen páchat cokoliv, ustupovat.

Jako většina lidí jsem se bál, uhýbal, kličkoval. Jenže pak přijde moment, kdy už to nejde. Prostě tohle už vážně nešlo.

Člověk žil v tom strachu, dělal ústupky, připadal si jako hajzl, že v řadě věcí drží hubu. A narůstalo to. S přítelem Petrem Kabešem jsme naseděli hodiny a probírali to. A najednou jsem toho měl dost. Někdy v roce 1988 jsem řekl ne, takhle už to dál nejde.

Někdo mi kdysi řekl: Tys to měl s touhle rodinou lehké. Ty ses musel stát antikomunistou. Asi na tom něco je. Po těch prožitcích to nešlo jinak.

Ptal jsem se Václava Havla, jak mohl být ve stejném bratrstvu s bývalými komunisty. Došlo tam evidentně ke spojení společným nepřítelem. To bylo tak silné, že se ta minulost stírala. Oni se v té době taky tvářili tak protikomunisticky, že to prostě člověk přijal. Až později se začalo ukazovat, že komunistickou minulost nejde zapomenout.

Když Václav Havel složil prezidentský slib a my se Sašou Vondrou jsme stáli za ním, otočil se a řekl: Ty se budeš starat o vnitropolitické věci a ty o zahraniční politiku. Bylo pro nás každodenním překvapením, kde jsme se to ocitli. Každý den jsme museli sami sebe ubezpečovat, že nesníme, že komunisté jsou pryč a nás doba vynesla na Hrad. 

Když přišel lustrační zákon a s ním nějaké nepříjemnosti, měl jsem to na triku já. Já jsem ty lidi musel fakticky vyhazovat. V armádě mi říkali kat Křižan. Bylo nějaké výročí, pan prezident Havel k armádě pronesl projev, jak je ta armáda bezvadná, jak je fajn, že všechno funguje a nejsou žádné problémy. A odešel. A pak jsem šel k pultíku já a řekl jsem: Ještě neodcházejte. A přečetl jsem třeba sedmnáct jmen generálů a řekl jsem: Vy už zítra nechoďte do práce.

Za největší chybu považuju, že jsme se vehementně nepokusili zvrátit přílišnou měkkost a sametovost – tento termín nemám rád – našeho převratu. Nemyslím, že bychom měli všechny komunisty šmahem zavírat, ale měli jsme být vůči nim tvrdší, měli jsme je odstavit od skutečné moci, stejně jako lidi, kteří jim přisluhovali. Potom by se nemohlo stát, že máme bývalého člena StB v Senátu, komunisty ve vládě – i když už dávno nejsou členy oné strany, pořád myslí a jednají komunisticky. A také by dnes nemohlo panovat to zbožnění Karla Gotta. 

Prvky myšlenky Odpusťme si, co jsme si jsou chybné. Všichni anebo takřka všichni jsme byli zkompromitovaní, každý svým dílem, včetně mě – byť třeba jenom tím, že jsme mlčeli. Tehdy jsme si měli říct z očí do očí, v čem každý z nás chyboval, měli jsme se morálně očistit. Tahle principiální chyba vedla k těžkému stupni nemorality a cynismu, jak je známe dnes. Zpověď v obecném slova smyslu je morální očistou, ale tou jsme my bohužel neprošli. 

V březnu 1990 jsem jel s prezidentem Havlem do Moskvy. Poprvé v životě do Sovětského svazu. Musel jsem jednat s nejvyšší sovětskou generalitou. Já vojín Pomocných technických praporů, vojáků odsouzených k nejtěžší fyzické práci s lopatou, syn člověka zavražděného českými komunisty, jsem byl se všemi poctami odvezen do generálního štábu komunistického impéria. 

Šel bych do toho znova. Ovšem zrovna tak bych odešel po tom, co bych odvedl svůj díl práce. Jsem rád, že mě nepostihlo to, čemu říkám mojžíšovský komplex. Příliš mnoho našich politiků, které vynesla na jejich posty doba, nikoliv jejich schopnosti, je přesvědčeno, že jsou po právu vyvoleni samým Bohem a že nad ně není. Postrádají skromnost a pokoru. A to je příčina postbolševické arogance, ignorance, zpupnosti a nadutosti klausovského, ale především zemanovského typu. To také zavinilo, že většina nás voličů byla vehnána do skupiny, kterou nazývám BMV – Bez Možnosti Volit. 

Má se dnes za povinnost, aby byl člověk antifašista. Být zásadně a tvrdě proti fašismu, rasismu a antisemitismu je v pořádku. Ale být antikomunistou, to se zvlášť v poslední době nepovažuje za košer. Ale copak napáchali méně zla a hrůz než fašisti? 

Jsem jednoduchý typ, nejsem žádný intelektuál, který nahlíží všechno z devíti stran, mám rád kovbojky, vyrostl jsem na rodokapsech a vidím věci docela jasně.

Zpracoval: Jiří Roth
Foto: Koláž Mužská věc
Ikona: Mužská věc

Jiří Křižan. Narodil se jako prostřední ze tří synů Dagmar Křižanové a Jana Křižana, majitele parní pily a továrny ve Valašském Meziříčí. Křižanův otec byl popraven poté, co při přechodu hranic do Rakouska v noci z 31. prosince na 1. ledna 1950 zastřelil vrchního strážmistra Václava Anschlaga, za velezradu po vykonstruovaném politickém procesu v roce 1951. Jiřího Křižana pak v roce 1958, těsně před maturitou, vyloučili z politických důvodů ze studia na gymnáziu (záminkou se stala hanlivá básnička na úmrtí prezidenta Zápotockého). Prošel několik dělnických profesí, pracoval i jako havíř v ostravských dolech. Ve svých 24 letech napsal scénář k úspěšné tragikomedii Horký vzduch a na přímluvu a doporučení režiséra filmu, Václava Gajera, byl přijat k externímu studiu scenáristiky a dramaturgie na pražské FAMU (1964–1968.) Po vysoké škole byl redaktorem Mladé fronty, od roku 1975 ve svobodném povolání. Je autorem scénářů k řadě filmů, mj. Stínům horkého léta (režie František Vláčil) a Signum laudis (režie Martin Hollý), které oba získaly ocenění na MFF v Karlových Varech. Za film Signum Laudis měl obdržet Státní cenu Klementa Gottwalda, kterou odmítl s tím, že si nevezme cenu pojmenovanou po člověku, jenž je podepsán pod rozsudkem smrti nad jeho otcem. V roce 1989 byl spoluautorem petice Několik vět. V letech 1989 až 1992 působil jako poradce prezidenta republiky, v období 1992 až 1994 byl náměstkem ministra vnitra.